Výprava na Cruftovu výstavu psů do Birminghamu
11. - 14. 3. 2010
Hned na úvod se také musím ospravedlnit, proč píši tak pozdě. Důvod je jednoduchý. Ten nejhlavnější byl, že napsání reportu hned po příjezdu by celému povídání nejspíše hodně uškodilo a posunulo ho do tragikomického ladění. Pevně věřím, že možnost poklidného urovnání si zážitků v hlavě výsledku jen prospěje. Dalším důvodem zpoždění je vysvětlení čistě prozaické a to moje lenost. Ale už, už začínáme.
ČTVRTEK
Je neuvěřitelné, jak to letí a vůbec mi nepřijde, že už je to rok, co jsem do Birminghamu odlétala naposledy. Od minula se změnilo osazenstvo výpravy, které tentokrát tvoříme jen já s Eliškou, letecká společnost, která ještě dostane prostor pro samostatnou kapitolu, dopravní prostředky dopravující nás na nocleh a nocleh sám, kterým se stal malebný Bed and Breakfast Penzionek dvě zastávky čili 15 minut courákem přímo od letiště/výstavní haly/nádraží. Mají to tam opravdu pěkně vymyšlené, jen co je pravda.
První vzrůšo nastalo už cestou přes La Manche. Z Prahy jsem odlítala solidně nachcípaná a pekelnou rýmou a tak se mi konečně při mém 5. letu vyplnily nejhorší noční můry, které mě strašily od prvního opuštění pevné půdy pod nohama. Řeknu vám, bylo to hrozné. Jen si netroufám tvrdit jestli horší pro mě nebo pro Elišku, která nevěděla, jak mi ulevit. Tlak v uších neskutečný, nepomáhalo nic od zívání, žvýkání, chroupání mrkve. Nejlépe jsem na tom byla s prsty hluboko zarvanými co nejblíže mým vpáčeným bubínkům a doslova jsem se slzami v očích toužebně počítala vteřiny do přistání. Uf. Přežila jsem. I Eliška. Jen já mám zalehlé uši a neslyším.
Ale euforie po vystoupení neskutečná. Jsme tadý! Už při cestě z letiště na nádraží jsme míjely staré známé červenobílé chodby vedoucí na Crufta. Už první večer jsme jely ve vláčku společně s návštěvníky výstavy rozpoznatelných jednoduše podle papírových tašek s logy a visačkami. Jupík.
Nás ale čekala cesta k našemu noclehu, která se nám nejprve malonko protáhla do dalšího většího nádraží. Nicméně jsme nakonec přeci jen a bez zbytečného obtěžování místních dotazy našly naši zastávku, zacálovaly další penízky za lístek a vystoupily kdesi na předměstí, kde nás obklopovaly plné ulice baráčků jeden jako druhý.
Bez mapy a buzoly jsme se jaly hledat naši uličíčku, která ve skutečnosti měřila asi tak 30 m a byla slepá, takže nebylo divu, že dotázaní neměli moc ponětí a jeden pán nás dokonce fikaně posílal na úplně opačnou stranu. Ve mně se ale ozval skautský duch a smysl pro orientaci a tak jsem stála před těžkou zkouškou přesvědčit o mé jistě správné úvaze i Elišku, která váhala komu z nás dát za pravdu.
Po hodině a půl trajdání uličkami Lea Hall jsme našli cíl. Naprosto luxusní penzionek a ještě lepší pani domácí. Byly jsme nadšené. Těžko říct zda i ona. :)
PÁTEK-SOBOTA
Hned druhý den ráno totiž naše choré jazykové neschopnosti způsobily faux pas u snídaně, kde jsme se zcela s paní domácí nepochopily a musel nám ji tak objednávat pán od vedlejšího stolu. Každopádně posilněné k prasknutí typickou anglickou snídaní jsme se vypravily na vlak. Už zkušeně jsme za necelou půl hodinku dorazily na zastávku a konečně se vydaly na toho Crufta, který letos změnil sponzora a tudíž i název a logo, ve kterém se teď krásně a logicky naparuje gauč :)
A bylo to pět jako loni úžasné! Nechci se tu o tom nějak sáhodlouze rozepisovat, ostatně shrnutí samotné výstavy jsem již psala v článku z loňska.
Dva dny jsme se tak prodíraly nepřeberným množstvím stánků a kruhů a pejsků a lidí ze všech možných koutů světa. Jako třeba pan z Nového Zélandu, shánějící podporu pro jejich tamní charitu, nebo Australani v sekci pro Overseas visitors. Výborný. Nakoupily, jsme co jsme chtěly. Například úžasné deky a hlavně pelíšky "s Babsinkou", které nás přivedly do komplikací na letišti a psí holky z nich po příjezdu neměly vůbec radost. Farunka se ho bála a obcházela ho obloukem, Babsi pojala plyšovou měkoučkou hmotu po svém, běhala s ní za hlasitého bojovného vrčení po pokoji a divila se, kde že je uvnitř to pískátko a nechápala, že není. (dneska 14 dní po příjezdu, je pelíšek stále vcelku a zlatíčka v něm už dokonce i spinkají!)
Zmoženy jsme odpočívaly v aréně u psích sportů a u finálových posuzování jednotlivých skupin. Letos jsme vyhmátly hned první den teriéry, druhý den pokojáky a v neděli gundogy. (už se začínám trochu v řazení skupin na Cruftovi orientovat). Letos jsem se také vypravila vyzbrojená svým novým foťáčkem a půjčenými objektivy (díky Pavle!) a těšila jsem se, jak je právě v aréně vyzkouším. Jak velké rozčarování přišlo ve chvíli, kdy jsem šedivý teleobjetiv vytáhla a už u mě byla ochranka, ať to schovám. Na naše udivené dotazy se nám dostalo vysvětlení, že prý máme moc profi foťák, moc velké přiblížení a že takovými foťáky fotí pouze press, že můžeme fotit menším objektivem. No super. Vedle fotící pán s ještě delším objektivem byl minut bez povšimnutí. Jenže on měl objektiv barvy černé! Chvíli jsme seděly dotčené z diskriminace, Elišku pak ale napadla spásná myšlenka zajít přímo do Press Office a zkusit to tam. A ono to vyšlo :) Podepsaly jsme nějaké papíry, daly adresu (ještě, že nevím, k čemu jsem se upsala) a s ofoceným cárem papíru se hrdě vracely do arény :)
NEDĚLE
Paní domácí nám za tři dny poměrně začala rozumět a my jí. Dokonce nás zachránila a jelikož jsme si chytře zapomněly adaptér na zásuvku, i nám ochotně nabila foťák. Sláva značce Canon :)) Na rozloučenou jsme jí prostě musely dát malou pozornost. Byla skvělá, byla děsně milá, vařila výborně a pokud pojedete do Birminghamu, určitě doporučujeme se ubytovat právě tady!
Nám nastalo obvyklé drama, nacpat všechny naše nákupy skládající se letos ze dvou obřích 200x150 cm dek a dvou pelíšků a pak už jen několika málo maličkostí do našich palubních kufříčků. Poučeny z minula jsme měly s sebou jen to nejnutnější oblečení a kufříky prázdné. I tak nám ale výše zmíněné dalo problém to do nich umístit, a to jsem letos nevezla ani jednu věc sobě! Mise však byla zhruba po třičtvrtě hodině úspěšná. Každá jsme ještě měly pár drobností vedle. Eliška tašku a já na zádech fotobaťoh ukrývající jen foťák. To musíme na letišti projít.
Poslední den se docela vlekl. Všechno jsme měly prochozené, v aréně všechny programy už viděly a na odpolední Best in Show jsme už zůstávat nemohly, neb nám letělo letadlo.
A to začala pravá sranda. Plné letiště arabů. Bylo to děsivé a tak jsme poměrně brzy asi 2,5 hodiny před odletem už procházely skrz letištní kontrolu. Každá stále dvě zavazadla. "Sranda" nastala u rentgenu. Nožík, který jsme provezla cestou sem, samozřejmě Elišce vyhodily. Ale s tím jsme počítaly a byl zabalen po ruce, aby se nemusely otvírat už takhle jen tak tak držící pohromadě k prasknutí nacpané kufříky. Nicméně i ty se zdály podezřelé a na naše vtipkování, jestli je nutné otvírat i je a že to není dobrý nápad, jsme byly nekompromisně spařeny pohledem a tak jsme musely i Elišky kufřík otevřít. Předtím ale ještě chudák Eliška byla kvůli vysokému stupni podezření prohlížena detailně a ošahávána letištní službou. Když se chtěla jen přihlásit k "podežřelému" zavazadlu, které mezitím jelo po pásu, už už přiskakovala ochranka rozhodnutá ji nemilosrdně atakovat k zemi.
Stlačené pelíšky a pestrobarevné plyšové žirafy vyskočily z kufru jak čertíci z krabičky. Nic dalšího krom ještě podezřelých plastových kostí v něm totiž nebylo. Ty byly pečlivě zkontrolovány a mohly jsme jít dělat show pro okolní lidi, když jsme se znovu pracně snažily vše do útrob kufříku nacpat. V duchu jsme si děkovaly za to, že jsme přišly na letiště tak brzy. Já prošla opět bez sebemenší buzerace, opět jsem převezla svůj mikronožík :) a arabové termosky s pitím!
Vyčerpaná a vytočené jsme hodinu zevlovaly po letišti. Náš gate ne a ne otevřít. Konečně. Už jsme si říkaly, že nic horšího nás nemůže potkat. A s pocitem ponížení u kontroly jsme už chtěly jen sedět v letadle na cestě domů. Tak lehce to ale na cestě zpět proběhnout nemělo. Už fronta u gatu byla podezřelá. A pak jsme uviděly proč. BMI Baby zaměstnanci se rozhodli překontrolovávat rozměry všech zavazadel nesoucích se na palubu do letadla. Bylo asi 5 minut do odletu, když jsme přišly na řadu a hned mi bylo řečeno, že fotobaťoh musím dát dovnitř do kufru, jinak dolu. Ups. Ten byl nakonec nejmenším "problémem" a ochotná slečna bez zavazadel nám ho skrz kontrolu pronesla. Díky. Problém nastal teprve s mým kufříkem. Ten byl zjevně vyrobený tak, aby předepsané rozměry přesně splňoval, nyní trošku vyboulený díky dekám uvnitř.
"Dejte, to do rámu, nebo 50 liber a dolů do letadla."
Kufřík akorát, ne, musí do rámu. Jenže tam se samozřejmě nevešel. Nebo ne úplně pohodlně. Byl na každé straně asi o cm vyboulený. Chlápek nás nenechal projít, dokud ho tam nedáme. A tak se obě s Eliškou opíráme a suneme ho do konstrukce, kam zjevně rozměrově prostě patří. Když je tam asi v jedné třetině, toužebně se díváme, zda nás už pustí. Po zkonzultování s ženou u druhé kontroly prý ne, musí tam celý. OMG, vždyť je hranatý, má stále stejný tvar a pokud se tam vejde jednou třetinou, logicky celý. Bohužel jsme absolutně bezmocné a soukáme dál. Nakonec po vypětí všech našich sil JE TAM!
"Můžete na palubu."
Děkujeme, ale jak ho, ty chytrej, máme teď z toho rámu asi tak dostat? Zpocené, špinavé, ponížené a vyčerpané sedíme konečně v letadle a alespoň že horor s ušima se na cestě zpátky neopakoval. Anglie byla opět super včetně znovu slunečného počasí, ale zase si minimálně rok od ní, jejich leteckých společností a pouze teplé vody v kohoutkách ráda odpočinu.
