Sjíždění Vltavy

Stalo se nemožné a já jsem po 7 letech opět měla vyrazit na vodu. A hned na tu nejkrásnějších ze všech vod - na Vltavu.
    Pozvání se mi naskytlo poměrně náhodou, když můj základkový spolužák Peťa neprozřetelně přede mnou jednoho červnového dne vyslovil, že letos jede, a tak jsem byla asi tak nadšená, že mu nezbylo, než mě pozvat. Jako podmínku jsem ale měla, že s sebou budu brát i Babsinku.
    Čas plynul a voda se blížila. A samozřejmě, že těsně před vyplutím mi volá Petr, že má mononukleózu a že tudíž nemůže jet. Chjo, v ten moment se mi jet nikam nechtělo, neb jsem krom Petra neměla z dalších 7 lidí znát vůbec nikoho. Nakonec ale touha jet znova vodu a také to, že jsem přemluvila další naší společnou spolužačku ze základky - Ivu, aby jela se mnou, bylo vše vyřešeno a očekával se netrpělivě den odjezdu.

    ČTVRTEK
    A bylo to tu! Počasí mělo být vcelku ucházející a tak jsem se snažila co nejúsporněji zabalit se do svého trekkového batůžku, abych to pak bez problémů vše nastrkala do barelu. Babska měla přibalenou reflexní záchrannou vestu a mohlo se vyrazit.
    Čtvrtek byl snad nejteplejší den letošních prázdnin. Bylo vedro skutečně na padnutí. Litovala jsem pejsky, neb Babsi nebyla samotná, jela s námi i Ivina 12 letá jezevčičí vodácká matadorka Týna.
    Sraz na obvyklém místě na hlaváku a tam jsem se nestačila divit, co za různorodou skupinku lidí to vlastně jsme. Opravdu, mám pocit, že každý člověk byl absolutně jiný (což je pochopitlené, ale mám na mysli životní styl, a takové ty další věci). No, byla jsem na to zvědavá. Nakonec nás bylo 8 (+2), z toho 3 holky, 5 kluků a 2 psí slečny. Zábava mohla začít.

Do Budějic jsme dojeli v naprosté pohodě v pohodlí 2 zabraných kupéček. Na nádraží jsme s Ivou zavzpomínaly na základková léta a pořídily jsme si krabicové víno (jiné nebylo!), že si uděláme na cestu osvěžující střik. Střik zůstal nakonec osvěžujícím po celou svou dobu a téměř netknutý. Brrr, to se fakt nedalo.

    Následoval přestup do malé lokálky, která nás měla dovézt až na místo vyplutí, do Vyššího Brodu. Vedro se ukázalo být opravdu neskutečně neskutečné, a my v horním patře patrového vagónku sotva žili. Ale my, co teprve psí holky, které jen nehnutě ležely na podlaze, hrudní košíčky se jim zvedaly o 106 a vypadaly, že každou chvíli explodují. Hodinu a půl dlouhou úmornou cestu nám nakonec zpestřili "kucí" (rozuměj dědové neurčitého věku, jeden v mokasínách a svetru!), kteří se nám snažili namluvit, že také pojedou Vltavu. Nakonec jsme za jejich pomoci málem nestihli vystoupit, naštěstí to byla konečná!
    Dovalili jsme se do kempu, vybrali místečko na naše stany a začali stavět. Měli jsme na mále, neb vedro měl vystřídat déšť. Jasně, proč ne, však klidně může být na cestu úplně nejhorší teplo a od zítřka slejvák. Nám to vůbec nevadí, že jedeme na vodu. Blížil se od přehrady temně modrý mrak. A to byl průšvih. Jen tak tak jsme stihli postavit stany a začaly první kapky.
    Vydali jsme se všichni společně do hospůdky u Hastrmánka, kterou nám doporučili ještě ve vlaku kucí a skutečně, byli tam a bylo to tam perfektní. A pěkně zastrčené, takže i dostatek míst k sezení. Nadlábli jsme se, Babsi dostala pár facek od mikrokotěte a mohlo se jít zpátky, vyzvednout lodě a přislušenství, které nám dovezli.

    Opět se stahovala mračna a tak jsme teď využili velkých party stanů přímo v kempu. Začal slejvák. A ne jen tak ledajaký. Totální chcavec, jinak se to nazvat ani nedalo. Pršelo a pršelo a po stanu se lily hektolitry vody. Byli jsme rádi, že jsme schovaní. Jen, co chudáčci naše stany nebohé.
    V tom volá Bob, že prý totální zkáza a voda všude. My se smějeme. Prý je to vážné. Smějeme se dál. Bob to típne a nám trochu úsměv začíná zamrzat. Ale ne, však určitě sranda. Po té ale co do stanu vtrhnou další lidé a taky hlásají něco o tom, že jim vše plave začínáme věřit realitě a vydáváme se v ustávajícím dešti směr stany.
    Cestou míjíme ubohé lidi, kteří neměli to štěstí a stany jim prošla nově vzniklá řeka valící se ze svahu. Čím více se ale blížíme k našim stanům, tím více všichni tušíme, že na tom nebudeme o moc lépe. Smích je nejlepší obrana a tak krok od kroku chytáme větší záchvaty smíchu. Takhle jsem se ještě nezasmála! Naše stany plavou. A to doslova. V největším stanu je zhruba 20 cm vody. V našem je slušná vodní postel. Naštěstí podlážky to zachránily a i když byly některé věci mokré, dovnitř do ložnice se přes zip voda ještě nepřevalila. No sranda musí být. Když nám ale chybí i 2 barely, už to začíná být vážné. Kolem se jich ale válí spoustu a tak urychleně doplňujeme počty. Pádla a vesty máme všechny.

    To nám to hezky začíná. Ještě na noc stěhujeme stany na vyvýšenější místa a uleháme. Nejsme v tom sami.

    PÁTEK
    Ráno je polojasno. Po vedrech ani památky a nám se moc nechce do vody. Navíc některým z nás trvá i 2 hodiny se zabalit, že :-P
    Nakonec jsme všichni připravení a připravujeme se na nalodění. Babsi loď obezřetně obchází, při pokusu, aby si sedla přede mně dolů to úspěšně bojkotuje a loď přeskakuje sem tam. Na vodě se jí ale tenhle fígl provést nepovede, neb si všimne, že by skončila ve vodě. Po prvních nervózních momentech se tedy usazuje vepředu přede mnou (jsem háček). Vybaveni jsme dostatečně, na dně má přichycený kus karimatky, aby seděla alespoň trochu v teple na sobě má vestu. U které jsem zpočátku vůbec váhala, zda ji dávat či ne. Ona paradoxně může při cvaknutí psíkovi totiž ještě uškodit, když mu například nedovolí vyplavat z pod lodi, nebo když mu neumožňuje v proudu dostatečně dobře zabírat. Nakonec vestu nosí téměř pořád, protože jí alespoň zahřívá.
    Všichni jsme v řece a můžeme vyrazit. Zachvacuje mě euforický pocit, že jsem znovu na vodě a na VLTAVĚ (kde jsme byli v devítce s naší třídou na základce a bylo to absolutně SUPER). Babsi mé nadšení nesdílí a vyčítavě na mě upřeně hledí.
    A po pár set metrech už tu máme první jez - U BÍLÉHO MLÝNA.

Ten vyhodnotíme po předchozím shlédnutí jako nesjízdný. Hlavně z důvodu velkého množství vody, toho, že je konstruován s vysokým skokem na začátku a my vezeme pejsky a také proto, že ho nesjíždí nikdo a všichni jen přenášejí. Rozhodneme se přenášet i my, ale kluci nám mezitím prchli a nám s Ivou se smýkne loď do proudu jezu a máme co dělat ji udržet. Naštěstí přiskočí dva ochotní chlapi a loď nám pomůžou vytáhnout na tišinu. Děkujeme. Babsi má z hučení jezu záchvat a snaží se ho z bezpečí šlajsny seřvat a sežrat :))
Ale jedeme dál. Počasí polojasné, když je člověk suchý, pohodička. A už je tu před námi další jez - HERBERTOV.

    Poměrně jednoduše vypadající dřevěná skluzavka. Kluci to sjíždějí, všichni na jedničku, já začínám panikařit, že chci vysadit Babsi. Bohužel pod jezem je koryto chráněné vysokou kamennou zídkou a není kde znovu psy nabrat. Nezbývá mi než usadit pevně Babsi mezi kolena a jet.
    Žaludek mám až v krku, Babsi oči na vrch hlavy, ale sedí ani nedutá a už jsme dole a pohoda, ani vody jsme moc nenabraly.
    Tak tohle by jako šlo. Po opadnutí strachu jsem nadšená a že je to príma a že už se asi nebudu bát Babsinku nechávat při jezech u sebe v lodi.
    Následuje pohodový úsek do Rožmberka, kde ještě míjíme Bistro u Tří veverek, kde už na nás mávají kucí. Oni vážně tu Vltavu sjíždějí. Parkujeme k nim, jen naši kluci to nějak nezvládnou a při prudké otočce se cvaknou :)))

Po občerstvení máme pohodičku, soulodíme až do Rožmberku. To si užívá zejména Babsinka, která se po mně drápe nahoru na klín, a sluní se nebo přelézá do okolních lodí. Ale po chvíli je už z dálky slyšet hučení jezu. Babsi malinko tuší, ale je stále poměrně v klidu. Čeká nás jednoduchá šlajsna v ROŽMBERKU.

    Babsi mírně protestuje, ale po okřiknutí sedí klidně dole. Při sjíždění si ji přidržuji rukou za ucha na vestě, abych ji mohla v případě blížícího se cvaknutí vytáhnout s sebou, ale nebylo to potřeba. Pod jezem ji pouštím a dávám se do co nejmohutnějšího pádlování, abychom se dostali z toho vařícího válce. Stojí na zadních opřená o mě, mokrá stejně jako já a tváří se chuděrka nevesele a zmrzle. Po klidnější části řeky je už ale opět v pohodě, stojí opřená a o příď a vyhlíží pevnou půdu pod nohama :)) Týna je starý vodák, mám pocit, že se v leže na lodním pytli ani nevšimla, že jsme projely jez :)
    Cestou se přátelíme s lodičkou Vikingů, kteří se s námi dělí o proviant a o "mamrda" aneb beztvaré ocintané zbytky velikonočního čokoládového zajíce, kterého si musíš kousnout, jinak jsi mamrd :))
    Čeká nás kemp Branná - U Fíka. Narychlo stavíme stany, neb to opět vypadá na déšť. A taky že jo. Snažíme se pečlivěji vybírat místa na nocleh. Schováváme se do místní hospůdky a pak ještě odvážnější z nás přebrodí řeku do kempu na protějším břehu. Spát jdeme poměrně brzy, leje.

Ráno odmítám vylézat ze spacáku dokud nepřestane pršet. Ale prší. Nakonec déšť přeci jen ustává. Bezva! Sbalíme se, nasnídáme a vyrážíme. Čeká nás cesta do Krumlova. Nemůžu se ho dočkat.

Babsi si myslí, že si dělám srandu, když po ní opět chci, aby nastoupila do lodi. Když zjistí, že to myslím vážně, dobrovolně jde. Rozhlíží se a plavba je docela pohodová. Celý den proflákáme souloděním a sluněním se na občasném sluníčku. Cesta ubíhá ale zatraceně rychle a už je z dálky slyšet areál papírny. Matně si vzpomínám, jak to tu vypadá. Čeká nás 80 m dlouhá klaustrofobická šlajsna - VĚTŘNÍ.

Babsi tuší a mám ji až na hlavě. Sundávám ji dolů a tak v klidu sedí, přidržuji ji, neb stejně nemohu nic jiného dělat. Začít zabírat mohu až pod jezem. Naprostá pohoda, voda v lodi téměř žádná.
Pohoda, pokračujeme dál, ale kluci se nám ztratí, po té, co se jim povedlo cvaknout se opět na voleji. Tentokrát ale druhá dvojice. My a smíšená kanoi zatím bez cvaknutí. O kámoše však naše čistě holčičí lodička nemá nouzi a tak dostáváme opět najíst i napít. Mám toho za ten den až moc, slivovici, zelenou a šéňo, jsem veselá. Asi jsme s Ivou obě veselé, neb nedbáme vibrování našich čtyřnohých pasažérů, kteří už z dálky slyší jez. My myslíme, že dnes už žádný nepotkáme a tak si plujeme vesle dál. Těšně před jezem - NOVÉ SPOLÍ se ani moc nerozmýšlíme a najedem do něj.

    Panebože, proberu se, když se mi hladina pod špičkou lodě propadne o půl metru. Rázem jsem střízlivá a snažím se udržet rovnováhu a pod jezem zamakat. Jsem zalitá spoustou vody a mokrá od hlavy až k patě, ale sjedeme ho v pohodě a dole hrozícím obrovským kamenům se vyhneme vcelku bez problémů. Parkujeme u břehu a vyhoubičkováváme vodu, psí holky stojí nahoře na břehu a tváří se v tom smyslu, že dneska už do lodi nepůjdou.
    Chvilku se sušíme, pozorujeme ostatní a vydáváme se na poslední kratičký úsek ke kempu v Českém Krumlově.
    Postavíme stany, a vydáváme se na procházku po městě. Přes mostek Na rechlích, kde pozorujeme pána, který leží v korytě obličejem dolů. Naštěstí to byl jen ožrala, který se cvaknul a za pomoci přátel se dostal v pořádku na břeh. Pokračujeme dál.

Samozřejmostí je zastávka ve staročeské Krčmě u Dwau Maryí, kde si dáváme staročeskou baštu. Následuje výšlap k zámku, kde cestou nečekaně potkáváme naší další spolužačku ze základky - Verču s maminkou. Náhoda. Poklábosíme a společně koukáme z výšky na královský jez pod zámkem. Je celý předělaný z důvodu ochrany před povodněmi. Koryto je vyhloubeno a voda neteče přes jez, ani prostřední šlajsnou, kudy jsme kdysi sjížděli, ale nanovo udělanou z bývalé tišiny, po směru proudu úplně vlevo. Vypadá to víc než ďábelsky, spřádáme plány na zítra, zda do toho půjdem nebo ne. Podobně ošklivě vypadá i jez u Liry, který je také plné nebezpečně vařící vody. Ale ráno moudřejší večera, necháváme úvahy na zítra, až to bude aktuální.

Ještě chceme zajít k divadlu s otočným hledištěm, ale v parku probíhá zrovna nějaký festival a tak se vracíme zpět. Chceme ještě k Mariím na žahour a medovinu, ale začínají se opět stahovat mraky. Když míjíme vietnamský krámek s figurínou oděnou v rozkošně růžovém ponču, začíná přímo průtrž a tak narychlo zapadneme dovnitř a každý si koupíme po jednom kousku. Náhle se stáváme atrakcí pro všechny kolemjdoucí. "Hele, Durex tým", zdraví nás někdo. Necháváme se zvěčnit a pokračujeme do kempu. Tam ještě na chvilku posedíme v místní hospůdce a jdeme se vyspat na zítřejší velký den.

NEDĚLE
Ráno nás budí jasně modrá obloha a pálící sluníčko. Hurá, první den bude hezky. Zatím nám sice vždy počasí přálo a pršelo jen v noci, ale bylo polojasno a přeci jen ve věčně mokrých botách byla člověku i psu zima. Radujeme se. Než ale stačíme zabalit a nalodit se, opět se obloha zatáhne a dokonce začne foukat nepříjemný vítr.

Vyrážíme. Pejsci opět odpočatí nasednou v pohodě do lodi. Blížíme se k prvnímu krumlovskému jezu - NA RECHLÍCH a začíná tu být zácpa. Vltava přeci jen po celou dobu vypadá jako Václavák a všude je plno lodí a raftů.

Kluci sjíždějí a vytahují kameru, aby nás mohli natočit. Jdeme na řadu my a v pohodě po dřevěně skluzavce sjíždíme, dole se vyhýbáme velkým kamenům. Máme ale plnou loď vody, je potřeba zastavit a vylít ji.
Po chvilce plavby následuje jez U LIRY.

Ten včera vypadal opravdu hrozivě a je to první jez, kdy vystupuje Žaneta, že ho nepojede. Využíváme situace a necháváme ji na starost psí holky a samy jez sjíždíme. Je to mazec, ale daly jsme ho. Kotvíme o kousek níž a já se proti proudu vydávám po pás ve vodě pro Babsi. Proud je ohromný a jde se mi jen stěží. Najednou mi tělem projede obrovská bolest a plácnu s sebou do vody. Kolenem jsem vrazila do kamenného okraje mola pod hladinou. Vylézám na něj a kontroluji škody. Je to rozseklé, tváří se na to na 2-3 stehy, ale není kdy a kde, tak to jen dezinfikujeme a zavazuji si koleno obvazem, aby bylo alespoň trochu chráněné. Naštěstí rána je kousek pod a tak se při ohýbání nešklebí a nohy mám tak promrzlé, že to ani nebolí. Vydáváme se po proudu dál.
Dalším krumlovským jezem je šlajsna MRÁZKŮV MLÝN.

Není to těžký jez, rozhodneme se proto ho sjet rovnou i s pejskama. Bohužel pitomej raft se nám nacpe do cesty a tak nejedeme ze šikma. Dole nabereme strašnou spoustu vody, ale bez úhony dorazíme na mělčinu. Nějací dobří hoši nám pomáhají přirazit ke břehu a vylívat vodu. Babsi čeká na souši na kamenech.
A je to tady, královský jez zvaný JELENNÍ LÁVKA před námi.

Jak jsem již říkala, nákres je nepřesný, letos se tento jez sjíždí tišinou úplně vlevo (viz prostřední foto), přes zbylé části jezu vůbec nejde voda. Kotvíme proto vedle, Žaneta opět jet nechce. Pozorujeme a taktizujeme. Jez je široký, dá se do něj najet mnoha způsoby. Za tu hodinku a půl, co jsme tam zhruba byli jez sjely asi 4 kanoe. Z toho byla ale jen jedna jediná ve 2 lidech. Ostatních 95% lodí se cvakalo a že někdy to nevypadalo vůbec hezky. Válec pod jezem se hrozivě vaří do výsky zhruba třičtvrtě metru.

S Ivou se rozhodneme to zkusit. Vyndáme pro jistotu všechny věci, psí holky předáváme Žanetě. Před námi ještě jedou naši kluci, kteří se otočí. A už je to tady. Pro jistotu si poprvé bereme i vesty. Je zima a představa mokré sprchy se mi moc nelíbí, naopak pocit, když bychom to sjely, nás žene to zkusit! Jdeme na věc. Bohužel opět se nám tam zprava vecpal raft. Bych to zakázala. Jsme už ale v proudu a nemůžeme moc dělat. Jen se modlím, ať se s raftem neudělají a my nebudeme muset skončit v nich. Projeli to a nás mezitím proud nemilosrdně vtáhnul do jezu. Bohužel opět ze šikma. Iva však bravurně vyrovnává a ohromná vlna mě zlila. Nevidím nic, necítím nic, popravdě ani nevím, zda jsme hlavou nahoře nebo dole. Voda spláchla a my.... my to ustály!!! Loď je ale plná vody a tak můj pokus o vítězoslavné mávání pádlem nad hlavou málem končí potupným otočením se. Ale ne, my to zvládly. Nádherný pocit. Dole teprve začnu vnímat okolí a je to potlesk a aplaudování jen pro nás. A že přihlížejících, ať už vodáků a nebo návštěvníků Krumlova na mostě je plno. "Holky, gratulujem." Je první co slyším když se otáčíme už u pilíře mostku. Bomba. Je mi krásně.
Jez ještě sjíždí Pavel v singlu, ale bohužel se cvakne. Všichni jsem dole, můžeme naložit zpátky věci, pejsky a jedeme dál.

Cestou se opět rozdělíme. A tak s Ivou zastavujeme na palačinky. Babsinka si užívá trávníku a do lodi se jí pro dnešek už opravdu nechce. Soucítím s ní, v mokrých věcech je mi pořádná zima. Kluci nikde a tak jedem dál. Jen si potajmo přeju, ať už nás nečeká žádný jez. Už se mi nechce být víc mokrá. Ale ještě jeden jez nás čeká. Ten poslední přímo ve ZLATÉ KORUNĚ.

Naštěstí je to jen jednoduchá šlajsnička. Babsi je už zkušená, jezy zvládá v klidu a sedí. Poslední příděl vody, a jsme tu. Vyzvání mi mobil v barelu, to už se po nás shánějí kluci, ale právě vjíždíme do kempu. Jsme v cíli, jen Iva si jaksi vystoupí o chvilku dřív z lodi přímo do řeky. Díky Ivo za projevenou solidaritu. Přece nebudu mokrá pořád jenom já ;)
Rychle se zabalíme do batohů, převlečeme do suchého a naobědváme. Mezitím přijedou pro lodě a dokonce nás transitem hodí až na nádraží do Boršova. Paráda.

Vlak ale jede až za víc jako hodinu a tak sedíme a povídáme a já se odvažuju sundat obvaz z kolene. Nevypadá to dobře, ale ani zle a tak si z náplastí vyrábím nožem mašličky, kterými ránu stahuji. Úspěšně.
Cesta do Prahy už uběhla v naprosté pohodě. Babsi vytuhla téměř okamžitě, jak vkročila do kupé a spala a spala až do Prahy. Aby taky ne, bylo toho na ni opravdu hodně a ty 3 dny skoro vůbec neodpočívala.

Celá akce se mi pak hrozně líbila a myslím, že nakonec i Babsi. Docela si to užívala, krom momentů s jezy. A kdyby bylo tepleji, bylo by to o něčem jiném. Co to šlo, tak se slunila, chodila navštěvovat jiné lodě a sklízela obdiv u téměř všech kolemjdoucích i kolemplujících. Nejčastější věta byla: "Hele, pes! A jakou má vestu. To je dobrý. A jé, tam jsou dokonce dva psi". Parta se sešla úplně super, a nejenže máme spoustu fotek, ale díky Martinovi budou i videa a to se teprve těším. A ačkoliv počasí nebylo ideální, všudypřítomná voda z nebe také ne, byla pořád dobrá nálada a samá sranda. Díky za to všem zúčastněným: Ivo, Martine, Pavle, Žaneto, Bobe, Honzo i Filipe! Byli jste super.

A naše skóre? Z 10 jezů 9 sjetých bez úhony a z toho krom nejtežších 2 v Krumlově všech 7 i s pejsky!
Takže někdy určitě zase AHOOOJ.