2005
23. dubna 2005 - NOVÝ DOMOV - Dneska ráno byl u nás velký ruch. Všichni okolo nervózně pobíhali. Něco se děje, ale co? Potom jsem zahlídla přepravku, a krátce na to, jsem seděla v ní spolu s mojí sestřičkou a bráškou. Netrpělivě jsme očekávali, co bude dál. Přepravku i s námi naložili na zadní sedačku do auta a zaklapli dveře. Jede se na vejlet!! Po několika nekonečných hodinách jsme zastavili v Praze na Barrandově, ale to jsem samozřejmě ještě nevěděla. To vím až dnes, zpětně, že bydlím na tomto pražském sídlišti, ale zpátky k onomu dni. Auto zastavilo, dveře se opět otevřely a nějaká ruka sahala dovnitř. Zvědavě jsme já i mí sourozenci vykukovali ven, ale ruka uchopila mě. Pak jsem zahlídla svoji budoucí paničku a než jsem se nadála, mazlila se se mnou v náručí. Chvíli něco povídala s mými chovateli, sebrala balíček granulek a mě a auto odjelo... Ani jsem se nestačila rozloučit s bráškou a sestřičkou ;( Bylo mi nějak smutno, ale jen chvilinku, protože kolem bylo tolik zajímavých věcí na prozkoumání. Panička mě položila do trávy a nechala mě vyčůrat. Pak mě opět vzala do náručí a šly jsme prý domů. Otevřely se nedočkavě dveře a tam stála paniččina mamka a na zemi stálo divný stvoření. Takový jsem ještě neviděla. Bylo podobný psovi i tak vonělo, jen tomu chyběl dlouhej nos... Teda ale, tvářilo se to na mě hrozně. A tak jsem poznala celou svou novou rodinu, kterou tvoří moje panička, její mamča a ten divnej pes, kterej se jmenuje Peggy a patří k plemeni Pekingského palácového psíka, jak jsem se dozvěděla. Po cestě jsem byla moooc unavená a tak jsem brzy usnula v připraveném pelíšku, papírové krabici s teplou lahví a dečkou. Po zbytek dne jsem buď loužičkovala, spala, nebo něco okousala. Cítila jsem, že jsem středem pozornosti a tak jsem se taky pořádně předváděla. V noci jsem měla původně spát úplně sama v předsíni, ale asi se jim mě zželelo a panička si mě vzala i s pelíškem k posteli. Dobrou noc, ať jsem fit na další zážitky;)
2006
1. ledna 2006 - NOVOROČNÍ HELPPESÁCKÁ PROCHÁZKA - Vycházka do Prokopského údolí. Sešli jsme se já s paničkou, Péťa s Maxem, Karin se Sendou, Zuzka se Zrzkem, Ferdou a Vikynkou a taky Nety, ale bez pejsulky. Sraz byl na Hůrce a pak nás Zuzka vedla po klikatých strmých cestičkách Prokopského údolí. Procházka byla pěkná a domů jsme s paničkou šly obě hodně unavené. Bylo to i tím, že podobnou trasu jsme šly i pár dní předem, jen s Karin a Péťou a vůbec celý ten volný týden se mnou panička dělala náročnější velké procházky.
4. únor 2006 - TRÉNINK V HOVORČOVICÍCH - Zima je dlouhá, u nás na cvičáku leží sníh a tak se nedá trénovat:( a tak nám kamarádka Verča od vlčand :) nabídla, ať si jedeme zahopat spolu s ní do stodoly v Hovorčovicích, kde přes zimu cvičí agility Hloubětínští. Je to kousek za Prahou, jely jsme busem. Bylo to tam docela dobrý, ale mně se moc nelíbily zónové překážky. Jsem zvyklá na ty naše a tyhle se na můj vkus moc hýbaly a já se bála po nich běhat. Naštěstí jsem se pak nechala od paničky přemluvit a ke konci výcviku jsem na všechny překážky chodila už bez jediného zaváhání. Panička měla radost hlavně za slalomu a já měla radost, že po dlouhé době vidím zase překážky. Pak mi už začala být hrozná zima a tak jsme jely zase autobusem domů.
5. březen 2006 - VOŘÍŠKIÁDA - KRALUPY NAD VLTAVOU - Zúčastnily jsme se 1. ročníku Výstavy kříženců, voříšků a psů bez PP v Kralupech nad Vltavou. Měla to být naše úplně první akce podobného typu, na kterou jsme se s Babsi moc moc těšily. Jeli jsme tam společně s Péťou a Maxem, Karin se Sendy a s Nety a Šivou. Ráno jsme dorazily všechny ke Karin a do Kralup nás odvezl autem její taťka (za to jsme byly všechny moc vděčné, protože jinak bysme musely brzo ráno vlakem :) Cesta proběhla příjemně, až na malé bloudění po Kralupech. Na místo jsme dorazili mezi prvními. Zaregistrovaly jsme se a dostaly krásné desky nadepsané mým i Babulíniným jménem. Uvnitř byl katalog, diplom, samolepka s pořadovým číslem a zatím nevyplněný výstavní posudek. Vypadalo to bezvadně. Hned po prezenci a po odložení zavazadel jsme utíkali vyzkoušet místní agility překážky. Protože jsme dorazili včas, měli jsme parkur skoro jen pro sebe. Z překážek tu nebyly jen tunely, ale to nevadí, ty nám problémy nadělají. Na zemi sice ležel sníh, ale byl ztvrdlý a tak to neklouzalo a dalo se moc pěkně běhat. Babsi mi udělala hroznou radost, že na kladinu i áčko šla sama bez jediného zaváhání. Největší úspěch byl ale slalom. Babsi se ohromně zrychlila (možná to bude mnou, že já jí konečně nebrzdím) a stejnou radost udělala i Sendy Karin. Nadšení z pěkně vypadající organizace, propozic a možnosti vyzkoušet si po zimní přestávce zas hopání na překážkách bylo asi jediné pozitivní na celé "výstavě". Udělalo se pár foteček a šli jsme ke kruhu č. 1, kde začínala právě prohlídka pejsků voříšků a mezi nimi nastoupila i Péťa s Maxem. Účastníků bylo opravdu hodně a jednotlivé posudky se vyplňovali pečlivě a tudíž se velice dlouho čekalo. Nelibě to nesli hlavně krátkosrstí pesáci, protože byla opravdu zima. Když na Maxe konečně přišla řada, dostal známku V a tudíž postup do dalšího kola, kde se rozdávaly známky V1, V2 a V3 třem nejlepším pejskům voříškům. Bohužel v druhém kole Max již neuspěl. Následovalo celkem dlouhé čekání než přijde řada na Karin a Nety. Čas jsme si krátili tím, že pesani aportovali a taky jsme zkusili nácvik obrany s naším figurantem Karin:) (fotky nácviku si můžete prohlídnout zde). Na agility překážkách už bylo plno lidí a navíc vykouklo sluníčko a ze sněhové pokrývky se postupně stávalo bahno. Ale zpět k výstavním kruhům. Do kruhu č. 3, nastupuje Nety a Šiva, jsou na řadě voříšci - štěnda. Zároveň do vedlejšího kruhu nastupuje i Karin se Sendy. Opět vše trvá dlouho. A prsty na spoušti foťáku už začínají být úplně prokřehlé. Bohužel Šiva je vyloučena za to, že nechtěla ukázat zuby. Paní posuzovatelka se jí na ně dobývala tak urputným způsobem, že se Šivě není co divit. Vedle v kruhu mezitím probíhal souboj o nejlepší vořešici. Sendy dostala také známku V a v druhém kole dokonce V3 a tudíž 3. místo ve třídě fen - kříženců a medaili. Pak přišla řada na nás - šťenda bez PP. Babsi byla čekáním a zimou už tak vyčerpaná, že na předváděčce šla celkem spořádaně. Pak jsme čekaly na výstavní posudek. Babsi stála pěkně, klidně - taky do posudku jí zapsali temperament KLIDNÝ. Což všechny, kdo jí jen trochu znají, pobavilo. Jen prohlídka zubů byla od paní posuzovatelky opět noční můra. Nakonec jsem byla spokojená, protože Babsi dostala známku Výborná. Bohužel v dalším kole jsme se již neumístily. Z přístupu paní rozhodčí jsme byly všechny rozladěné, ale ještě jsme se rozhodly vytrvat, protože následovalo vyhlášení nejlepšího psa "výstavy" a pak další nepovinné soutěže (pejsek šikulka, nejposlušnější pejsek, a další). To, že ve všech třídách, kdy spolu soupeřili např. nejlepší fena bez PP a nej fena voříšek atd., vždy vyhrál čistokrevný pes bez PP byť se celá akce jmenovala Voříškiáda, to by se ještě dalo uznat, byl prostě lépe předveden psovodem. I vítěz celé "výstavy" nebyl voříšek, ale co následovalo nám doslova vzalo dech. Do soutěže nejposlušnější pejsek se přihlásila Péťa s Maxem. Na cvicích podle NZŘ postupně vypadávali soupeři, z nichž největší část tvořili NO. Nakonec zůstali jen 2 voříšci. Max byl jednoznačně u předchozích cviků přesnější, ale do závěrečného plazení v bahně se mu moc nechtělo a vyhrál druhý pes. Objektivnost paní posuzovatelky se nám ale vůbec nezdála a nebyly jsme samotní, kdo se nad tím podivoval. Pak následovala soutěž pejsek šikulka. Nastoupila Karin se Sendy a opět Péťa s Maxem. Byli vyloučeni, protože předvedli prvky tance se psem a to přece není žádná dovednost!! No, tak opravdu toho už na nás bylo až příliš. Opravdu přístup paní rozhodčí byl velice zaujatý a neobjektivní, ale co se dalo dělat. Radši jsme se sbalily a opustily kralupské cvičiště. Rozhodně nás tam už neuvidí!!! Ne snad proto, že jsme nesesbíraly všechny ceny, vždyť Karin a Sendy úspěch měly. Ale pro jednání tamního vedení. Když jsem posílala přihlášku na Voříškiádu, těšila jsem se na pěkně strávený den, mezi pejsky a novými kamarády. Neočekávala jsem, že se snad umístíme, ale že to bude příjemná akce. Měla jsem za to, že Voříškiády jsou v podstatě recese, vždyť není podle čeho hodnotit tak rozdílné pejsky, než podle jejich vztahu k páníčkovi a roztomilosti. Nedá se vytýkat, že pejsek je špinavý, když se akce koná na rozbředlé louce. Nebo mě velice udivilo, že se na akci objevili a byli společně s ostatními posuzováni i psi s PP a dokonce získali i nějakou cenu.….a bylo by toho mnoho. Jen si myslím, že na akci nazvané voříškiáda, by měl vyhrát voříšek, ale je to možná jen můj názor. Záleží na organizátorech, jaká atmosféra se jim podaří naladit. Mě (a vím, že nejsem jediná) tato "výstava" neskutečně zklamala.
Vyrazili jsme směr nádraží. To nakonec bylo docela daleko, ale naší náladu spravil po cestě jeden úžasný obchůdek. Nejenže nás dovnitř vpustili zabahněný od hlavy až k patě, ale mohli tam i všichni naši čtvernožci. Další milé překvapení následovalo, když jsme si objednaly úžasné palačinky. Cesta vlakem proběhla poklidně. Psíci byli rádi, že můžou utahaní a zmrzlí ležet ve svých taškách. Tak aspoň den příjemně skončil.
Zde si můžete prohlédnout fotky z celé akce.
Asi jste si všimli, že tentokrát jsem do deníčku psala já sama a ne Babsi a jelikož tento text píšu s víc jak týdenním odstupem, počáteční vztek ze mě již vyprchal a tak je asi hodnocení celé akce nakonec mírnější, než jsem původně zamýšlela :)
1. duben 2006 - MOJE ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVODY ZAČÁTEČNÍKŮ - MLADÁ BOLESLAV - Už včera večer se něco dělo. Panička horečně pobíhala po bytě a vytahovala a chystala různý věci, mezi nimi i mojí tašku. Nevěděla jsem, co se bude dít. Ráno jsme vstávaly velmi brzo. Panička sebrala baťoh, mojí tašku a vyrazily jsme na tramvaj. Po pár stanicích přistoupila Karin se Sendy. Začínala jsem se těšit, co nás dneska asi tak čeká. Poté následovala cesta autem (vezla nás dvorní řidička a kameramanka Vlaďka) Dojely jsme až do Mladé Boleslavi, na místní cvičák Na Štěpánce. Bylo tu hodně pejsků a já zahlídla agility překážky, jůůůůů. Šly jsme na prezenci a panička dostala startovní číslo. Vypadalo to, že si dneska taky zahopám. A taky že jo, ale nejdříve šla na řadu Karin se Sendy. Pak ale už přišla řada i na nás. Hrozně jsem se těšila. Panička mě odložila na startu a pak už jsem mohla vyběhnout. Vyrazila jsem ale natolik rychle, že mi panička nestačila. Pak už jsem ale šla celkem pěkně, i do správné díry v tunelu jsem se trefila a doběhly jsme úspěšně do cíle. Běžely jsme trať pro štěňátka do 18 měsíců, a proto byly laťky snížené. Startovalo celkem 16 štěňátek a všechny výškové kategorie se posuzovaly dohromady. Asi po půl hodince následoval druhý běh pro začátečníky. V parkuru se kromě skoček a pevného tunelu objevila i kladina. Vystartovala jsem bleskurychle, krásně jsem šla sama dopředu na kladinu, ale byla jsem natolik rychlá, že mi panička nestačila a já skočila zónu. Tahle zóna nás ale nakonec stála umístění. Měly jsme sice 3. nejrychlejší čas, ale jelikož jsme měly 1 chybu, propadly jsme se až na 10. místo za všechny bezchybné, i když třeba i dvakrát tak dlouhé, běhy našich štěněčích soupeřů. Ale to nevadí, panička měla stejně velkou radost a já taky, už se nemůžeme obě dočkat, až zas začneme trénovat. A panička říká, že tyhle závody byla pro nás pro obě velká zkušenost, tak asi jo :) Karin pak běžela ještě další 2 běhy, a ačkoliv běžely moc pěkně a rychle, ani jednou se bohužel neumístily. Byl to hezky strávený slunečný a domů jsme přijely stráááášně unavené.
Fotky a Video z akce.
6. duben 2006 - SEZNÁMENÍ S FLYBALLEM - Dneska odpoledne pro mě panička přichystala velké překvapení - 1. tréninkovou lekci flyballu. Venku bylo konečně krásně, a tak jsme se vydaly na dlouhou cestu pražským MHD. Nejprve tramvají, vystoupily jsme na Andělu tam se k nám připojil Maxík s Péťou, vlezli jsme do metra a vystoupili na Palmovce, kde už na nás čekal Sendy a Karin. Pak následovala ještě cesta busem do Letňan. Od zastávky jsme mohli my pejsci jít na volno až ke cvičáku. Trénink mě moc bavil. Nejdříve jsme zkoušely řadu překážek. Ty já přeci znám z agility a tak jsme rovnou začaly dvěma naráz. Poté tři a nakonec i čtyři, ale jelikož tady panička neběží vedle mě jako při agi, ale utíká mi, abych i já běžela co nejrychleji, občas jsem nějakou vyhnula. Pak následoval nácvik náběhu na shoot (prkno s otvory na míčky, na kterém se zpočátku trénuje, než se přejde přímo na box). Ty se mi taky docela dařily, ale já věděla, že panička má v kapse tenisák a ten mě zajímal víc než ty tréninkový a tak jsme použily náš hnedka jsem se na něj vrhala líp. Taky se mi lépe sbírají ty menší tenisáky než klasický a tak zatím trénujeme na nich, ale musím se je prý naučit sbírat pevněji, aby mi tolik nepadaly při odběhu. Jelikož mi to docela šlo, ale hlavně mě to bavilo, panička zaplatila poplatek a prý budeme chodit flyball trénovat každý čtvrtek. Cesta tam i zpátky je sice dlouhá, ale jelikož nejezdíme samy, ubíhá docela rychle.
Časem možná přibude i nějaké video, protože Karin s sebou měla kameru:)
20. duben 2006 - Byly jsme už na našem třetím tréninku flyballu. Cesta ubíhá dobře, když jedeme hezky pohromadě. Oproti minulým lekcím jsme toho stihly mnohem více. Já nabíhám na shoot už bez vodítka. Další pokrok je v tom, že mám shoot už na šikmější sklon, aby se více podobal boxu a já na něj nabíhám stejně dobře bez jediného zaváhání. No, a jelikož je panička pomalá a já prý moc šikovná, tak startujeme už za první překážkou, u které na mě panička čeká, já běžím samostatně pro míček a potom společně přes překážky zpátky. Mě paní trenérky moc chválily, ale panička prý musí běhat rychleji a neflákat se :-P Trénink to byl po všech stránkách úspěšný, i Sendy a Maxovi se moc dařilo a byli jsme všichni začátečníci moc chváleni. Už se těším na další čtvrtek.
22. - 23. duben 2006 - ZÁVODY SOBĚSLAVSKÁ RŮŽE - V pátek večer zase začalo být něco v nepořádku. Na paničce to poznám. Je nepříjemná, když se jí letu pod nohy a pořád pobíhá bytem sem a tam nosí různé věci. Ha a zas se objevila moje taška. Takže paráda, mám radost, protože vím, že ať se chystá cokoliv, pojedu i já. Spát jdeme pozdě a v sobotu vstávám v 5 hodin ráno. Rychle se nasnídat, hmm a já nic :(, prý by mi nebylo dobře. Pak rychle sesbírat tašky a honem před barák se vyvenčit. A už tam na nás čeká auto. V něm sedí už Martin a jeho kavalírky a Péťa s Maxem. Naložíme zavazadla a usadíme se s paničkou vepředu. Na konečné ještě naložíme Karin a Sendy a může se vyrazit. Autíčko vypadá na prasknutí. Cesta proběhla rychle. A brzy jsme dorazili do Soběslavi. Tam jsme sice trochu bloudili, ale na cvičák jsme dorazili akorát na prezenci. Všude bylo plno pejsků a překážek a já měla hroznou radost. Šli jsme se projít kousek a pak jsme se zabydleli u okraje parkuru. Tam mě panička přes veškeré mé protesty doslova nacpala do klece ke kavalírkám Týně a Felince. Ty tam dobrovolně ležely, to asi nikdy nepochopím. Prý mi tam bude lépe než venku na sluníčku, které už začínalo pořádně pálit a pálilo pekelně celý den a nejeden člověk se spálil. Postupně si všichni chodili zahopat na překážky, jen mě panička ne a ne vzít. Ale pak nadešla naše chvíle. Panička byla nervózní a já taky. Pohrála si se mnou s míčkem a pak už mi sundala obojek a v náručí mě nesla k parkuru. Pak se ozvalo paniččino jméno a vešly jsme. Tam jsem byla posazena před první překážku a čekala jsem, až panička zavolá. A pak jsem jen běžela a běžela a hopsala, do tunelu vběhla a pak jsme minula překážku. To jsme ale opravily a pak následoval látkový tunel a rovinka překážek. Panička měla hroznou radost a já taky, ale prý to bylo pro dnešek vše :(. Takhle mě namlsat a pak nic. No, nakonec jsme z 11 soupeřů skončily na krásném 5. místě. Večer bylo vyhlašování výsledků a panička byla docela smutná, že jsme nedostaly za takové pěkné umístění aspoň diplom. Ubytovaní jsme byli v internátě asi 3 minuty chůze od cvičáku a bylo to tam docela příjemné. Druhý den začal deštivě, ale jedenáctá rozhodla (jak v Roudný a okolí platí;) a byl opět celkem slunečný den. Opět jsem byla zavřená s kavalírkama nebo mě panička měla v náručí a já viděla akorát na parkur a na pejsky a hrozně jsem jim záviděla, že můžou běhat a hopat a já ne :( a dávala jsem to hlasitě najevo. Pak ale panička odběhla na prohlídku závodu začátečníků. Potom už přiběhla pro mě a šlo se na start. Největším nebezpečím parkuru byl podle paničky kruh, který byl až moc podobný našemu v Helppesu a ten já zásadně skáču vedle obruče. Nicméně přece paničce neudělám ostudu na závodech a krásně jsem ho skočila. Běžela jsem jak torpédo, ale pak najednou nebyla panička, nevím, co tam prováděla, ale musela jsem se tam otočit abych zjistila, kde je a tím jsem ztratila cenné vteřinky. I tak jsme ale obhájily v silné konkurenci bezchybných běhů krásné 3. místo a při vyhlášení jsme mohly stát na stupni vítězů a dostaly jsme vytoužený diplom.
Víkend to byl pěkný, závody zdařilé. Bylo 120 účastníků, běhalo se na dvou parkurech a tak to rychle odsýpalo. Jediné vytknutí by patřilo pořadatelům za dlouhé (několika hodinové) čekání na vyhlášení. Z naší čtyřčlenné výpravy se domů nevracel nikdo s prázdnou a tak bylo cestou zpátky veselo, ale zárověň hodně unaveně. Doufám, že příští rok se opět zúčastníme a já už jako právoplatný oficielní závodník.
Zde jsou Fotky a Video
24. duben 2006 - TRÉNINK U ZUZKY - Včera paničce napsala Zuzka, jestli si nechceme přijít večer zatrénovat k ní, že jí někdo odpadl. A tak jsme jely, protože takové pozvání nejde odmítnout, i když je fakt, že jsme byly po tom náročném víkendu hodně unavené. Bohužel jsme se asi nezapsaly nejšikovnějc. Já jo, já běhala, co mi síly stačily, ale panička i po několikerém opakování nebyla schopná udělat to, co po ní Zuzka chtěla a dělala stále stejnou chybu. Ale i přesto měla z tréninku velkou radost, prý proto, že to bylo náročné cvičení na techniku a už se prý těší, až budeme moct jít někdy znovu. Snad bude příště už poslušnější a bude se víc snažit a nedělat mi před Zuzkou takovou ostudu, pak vypadám já jak nešikovnej pes.
17. - 18. červen 2006 - ZÁVODY ZAČÁTEČNÍKŮ - DVŮR KRÁLOVÉ - V pátek večer se zase začalo něco chystat. Potom, co mě panička v tomhle týdnu odvedla nocovat ke známým a k mému zděšení mě tam nechala samotnou a odešla!!! (prý musela jet na přijímačky do Brna, ale stejně, nechala mě tam!!!) Jsem se od ní nehnula ani na krok, aby mě zas někde nezapomněla či záměrně neodložila.
V sobotu ráno se vstávalo už v 5 hodin ráno. Panička sebrala baťoh, mojí tašku a hurá tramvají ke Karin a Sendy. Tam jsme přesedly do auta a s celou Sendinou rodinou vyrazili na jejich chatu do Podkrkonoší. Tam to bylo úžasný. Já celý den běhala venku a po louce a hrabala a míčky nosila. Bylo to tam jak v ráji. Panička byla taky nadšená. Moc hezky se tam o nás o obě staraly. Musíme obě moc moc poděkovat za takové pohoštění, jakého se nám dostalo. To nejdůležitější mělo ale nastat až v neděli. Ráno jsme opět vstávali brzo. Jelo se na závody do Dvora Králový nad Labem. Panička mě přihlásila do začátečníků a byly dva běhy. Já jsem se hrozně těšila. Měla jsem v sobě až moc energie nastřádané za uplynulý týden, kdy panička jezdila po přijímačkách a neměla na mě tolik čas. Uviděla jsem překážky a začala jsem se hrozně těšit. Celá jsem se klepala vzrušením a kňourala, dokud jsme nepřišly na řadu. První parkur byl postaven jako agility, byla tam kladina, tunely, áčko a dokonce i houpačka. Dohromady se skákalo 13 překážek a rozhodně to nebyla jen trať do tvaru U, byly tam nakonec i takové kombinace na skočkách. Rozběhla jsem se hrozně rychle, vlítla na kladinu a skočila sestupní zónu. Pak hop a houpačka, jejda, tu jsme zatím trénovaly jen jednou a tak mě panička podržela a chytila i kladinu, abych se nebála. Potom bylo zas pár skoček, pevný tunel a osudné áčko. Áčko, které bylo mnohem mnohem nižší než klasické agilití áčko, a tak jsem se rozhodla, že když už mám skočit zónu, tak pořádně a vzala jsem to skokem rovnou z vrcholu. Panička moc radost neměla a postavila mě zpátky na zónu. Pak už jen látkový tunel, a dvě skočky a oběhnout okolo bočnice a cílovou rovinku. Dostala jsem 3 trestné body, i když čas bych měla jistě jeden z nejlepších. Pak následoval chvíli odpočinek před dalším během. Já jsem se koupala v potůčku, opalovala se a koukala na Karin se Sendy jak závodí. Druhý běh byl v duchu jumpingu, a nebylo tam to hrozné áčko a houpačka. Letěla jsem zas naplno. Panička mě jen tak tak stíhala. Pak jsem ale vyhnula tunel, skočila opět sestupní zónu na kladině a pak panička udělal moc velký oblouk a tak mě vytlačila až za překážku, kterou jsem oběhla. Tento parkur byl velice pěkný. A jelikož se v závodech nepočítaly odmítnutí, měly jsme jen jednu chybu za tu zónu. A čas naprosto bleskový, kdyby mě panička nenutila se vracet a všechno překonat správně. Ale i tato jedna chyba nás opět stála umístění a tak i medaili :´(. Já měla radost, bylo to super, zas si zahopat. Panička už méně. Zlobila se za ty zóny, a hlavně za vyhnuté překážky. I když za tu skočku mohla ona. Naopak mě pochválila za neshozené laťky a za to, jak jsem rychlá a jak moc mě agility baví a při běhu nevnímám nic jiného. Ne, jako ti pejsci, co klidně odešli z parkuru nebo je páníčci přemlouvali ke skočení překážek, ale neudělali žádnou zónu a tak i s dvojnásobným časem se nakonec umístili přede mnou. Prý jsem správnej agiliťák, jak má být. Den to byl nádherný, příjemně strávený a vlastně celý víkend. Karin se Sendy nakonec stály i na stupních vítězů za 2. místo ve zkoušce. Domů jsme přijely naprosto zmožený a utahaný a někteří z nás i pořádně spálený. No a co dodat? Já slibuju, že se budu pilně učit zóny, a panička se musí zlepšit v navigování, když to zvládneme, budeme super tým!
Agility Jumping
25. červen 2006 - FLYBALLOVÝ TURNAJ - LETŇANY - Dlouho očekávaný flyballový turnaj v Letňanech se uskutečnil. Kromě oficiálních závodů družstev se běhaly i neoficiální běhy dvojic. My závodili společně s Maxíkem a Péťou a patřili jsme do 2. divize (= běhali jsme celou dráhu k shootu a zpátky). To měla být hračka, na posledních několika trénincích Babsi sice občas překážky vyhýbala, ale když se soustředila na mě jak stojím v čele překážek, dokázala celou dráhu uběhnout tam i zpátky sama. Jaké bylo tedy mé překvapení, když nejspíše následkem závodní atmosféry, velkého množství lidí, drátů, zátaras, semaforů a i dalších pejsků, Babsi neběžela. Dokonce vůbec nevypadala, že by o nějakém míčku na konci dráhy na shootu byť jen tušila. Když se přeci jen rozběhla, zadívala se na vedle běžícího pejska, tím se rozhodila, vyhnula překážky, pak dokonce pustila míček, no vypadalo to, jako kdyby byla na flyballu poprvé. Naštěstí bylo během dne více běhů. Postupně se Babsi otrkávala, začínala čím dál více mít zájem o míček a já nebyla líná a běhala vedle ní celou trať. Celkem jsme měli 5 běhů (4 dopoledne a 1 odpo), v každém 2 rozběhy. Během dne jsem i já pronikala do tajů závodění ve flyballu. Už jsem rozuměla, co na mě mává rozhodčí, jakým způsobem se opravují běhy (těch prvních několik chybných běhů jsme neopravily a to nás stálo bodíky) a vůbec jak to všechno tak chodí. Ke konci dne (kdy většina pejsků už padala únavou z vedra) už Babsi běhala pro míček opět s nadšením, nevynechávala překážky a dokonce jsme i některé z rozběhů vyhráli. Maxík běhal zkušeně a hlavně velice spolehlivě. Skoro všechny běhy měl čisté a pěkně samostatné, ale počáteční chybné běhy Babsi nás i přes veškerou konečnou snahu posunuly až na 5. místo.
Nálada nebyla během dne zrovna dobrá. Nicméně pesani se bavili. Vesele se spolu Babsi s Maxem prali, honili míčky a frisbee a vypadali spokojeně. Běhy profesionálních družstev byly naprosto bomba. A byly by ještě lepší, kdyby nebylo 31 stupňů ve stínu. Určitě si dovedete představit, jak asi bylo na sluníčku. Na sklonku dne bylo vyhlášení vítězů a rozdávání cen. Nikdo neodešel z prázdnou. Cen bylo opravdu hodně pro všechny zúčastněné týmy i dvojice. Každý dostal veselou auto-lopatku a nějaké mlsky pro pejsánky.
V závěru jsem si uvědomila, že to zas tak špatný den vůbec nebyl, ba naopak. Atmosféra byla přátelská, moc jsem se toho naučila a vím, že flyball i přes veškeré Babsiino šaškování je pro ní jako dělaný a tak se už teď těším na flyballové soustředění do Trmic.
Fotky z celé akce.
+ Reportáž na hoptropáckých stránkách
zapsala panička
12. - 14. červenec 2006 - FLYBALLOVÉ SOUSTŘEDĚNÍ PRO MÍRNĚ POKROČILÉ - TRMICE - Třídenní intenzivní soustředění ve flyballu, pod vedením Míly Vrbové, Ály Králové a Diany Vyskočilové, se konalo v Trmicích u Ústí nad Labem. Nádherný cvičák, úžasná kuchařka (to tvrdila panička, když po každém jídle nehorázně funěla a valila se ke stanu), bezva parta lidiček a pejsků. No prostě supr.
My s paničkou dorazily na místo společně s Lenkou a jejími pipalóny, phalenkou a borderákem :-P (díky za odvoz!!!) už v úterý večer. Stan jsme měly přichystaný. To nebyl stan, ale skoro barák :-D Hned ve středu ráno bylo zahájení, dorazili další účastníci školení (z Prahy, Alea z Českých Budějovic, a další) Byli jsme rozdělení do družstev, abychom se všichni řádně vystřídali při nácviku, který byl 3krát denně půl hodinky. Já začínala společně s Jackem od Ivy na nejvyšším stupni na shootu. Moc nám to šlo. Proto na odpoledním tréninku jsme byli již přeřazení do skupiny boxařů a začali jsme běhat na box. Nejprve seznámení, ale to proběhlo hladce a tak další běhy byly již na nabitý box. Jackovi to šlo tak dobře, že na konci soustředění již běhal v týmu, učil se střídat a krásně předváděl plaveckou otočku na boxu. To já jsem začala taky úspěšně. Jenže mi z boxu ujely zadní packy a nevešla jsem se a od té chvíle se mi pořádná otočka ne a ne povést. Tak jsem dostala překážku doprostřed boxu, abych jí musela obíhat. Ze začátku mi to taky moc nešlo, ale pak panička byla poučená, jak mě vést rukou a šlo to. No, na konci soustředění jsem na box běhala zase už od třetí překážky, s tím, že u boxu mi musí někdo ještě malinkato pomoct, ale střílející míčky chytám bravurně. Musím se taky pochlubit, že jsem tentokrát ani moc nezlobila paničce jsem nevyhýbala překážky. Teda až na poslední trénink, kdy jsem po celém tom náročném soustředění byla už natolik unavená, že to nešlo. Ale, chi chi, jsem byla unavená, protože jsem nechtěla spát. Pořád jsem musela koukat, kde co lítá a neodpočívala jsem. A panička za mě dostala hrozně vynadáno, takže prý pro mě bude muset pořídit nějakou přepravku, či co, abych se naučila jako správnej závodník odpočívat a nečumákovat, co se děje kolem.
Během celého soustředění bylo hrozné vedro (až na pár bouřek, převážně v noci) a tak jsem se vždycky před a po běhání byla ochladit v Jackově vaničce s vodou. Na začátku a na konci soustředění jsem si mohla večer zaběhnout jen tak cvičně moje milované agi překážky. Panička dostala dokonce agility rady od Míly a tak se prý mám na co těšit.
Nesmím zapomenout prozradit, že odpoledne, když jsme my pejsci odpočívali, tak páníčci měli Trmický dvojboj. Ve středu byli rozdělení do 3 družstev a dělali vědomostní test, paniččino družstvo vyhrálo. Ve čtvrtek to bylo ale vtipnější. Páč páníci si museli zahrát na nás na pejsky a tak, jak byli ve družstvech museli jako my běžet celou trať až k boxu, ten sešlápnout, chytit míček a utíkat zpátky. Samozřejmě, že se jim hlídali i přesně střídačky. A vše probíhalo podle pravidel i s rozhodčím a nabíječem, co na páníčky křičel :)))))))))
Akce to byla supr. Domů jsme dojely polospící, unavené. A Ivě moc děkujeme za odvoz!!!!
-> Článeček o soustředění na hoptropáckých stránkách
15. - 16. červenec 2006 - VÝLET NA VENKOV - Ani jsem se doma moc neohřála a hned v sobotu v 5 hodin ráno panička chystala mojí tašku a sobě batůžek. Mamka chystala zas tašku pro Peggy. Byl to rodinný výlet a jelo se na oslavu narozenin naší známé do vesničky poblíž Strakonic. To, co tam ně mě čekalo se nedalo ani popsat. Velký statek s velkou loukou před i za barákem. Byly tam kozy a ovečky a další tři pejsci. Dvě černé vořešice a malá (teda malá), no, desetitýdenní štěněčí slečna argentinské dogy. Byla s nima legrace, ale větší švanda byla s kozama a ovečkama. Jsem se na ně rozběhla a ty přede mnou začaly utíkat. Hrozně mě to bavilo, ale paničku už míň. Se na mě zlobila. Ale já je přitom lovit, jak ona tvrdila, nechtěla. Chtěla jsem si hrát. A taky jsem si každý nestřežený okamžik hrála :). Myslím, že jsem se s nima i docela skamarádila. Koza Líza mi dávala i pusinku. Zvířecí osazenstvo tam bylo prostě fajn až na kočku. I když to asi nebyla kočka, ale převtělená saň. Když jsem jí zblejskla, hned jsem se za ní rozehnala, jako, že ji chytnu. To jsem se ale nestačila divit, ona se nebála vrhla se po mě a chtěla mi nafackovat, že jsem se radši otočila a pelášila, co mi jen nohy stačily. Ona ale za mnou. Jsem myslela, že už neuteču. Hrůza, taková potupa. Kočka mě - teriérku - honila po celý zahradě. Brrrr. Později jsem se dozvěděla, že prý má koťátka, tak asi proto. No, s kočkama se nekamarádím, a s touhle teda už vůbec ne. Týhle čertici se budu radši velikým obloukem vyhýbat.
Jinak ještě nesmí zapomenout, že se tam slavilo, a tak páníčci grilovali 30 kilový selátko a dovedete si představit, jaká to byla bašta. Mňam. Doufám, že sem zas brzy pojedeme na návštěvu.
18. červenec 2006 - SLALOM - A je to tady! Panička si na mě přichystala novinku. Budu se prý na radu od Míly Vrbové učit čtyřtyčkový slalom. Dneska mi ho přivezli a tak jsme ho hnedka šly za panelák vyzkoušet. Docela mi to jde. Budeme trénovat chvilku každý den a až ho budu zvládat úplně samostatně budou se mi přidávat další tyčky. Měla bych se tak naučit pracovat samostatně, uvidíme ... :)
6. - 13. srpen 2006 - AGILITY TÁBOR VĚTŘKOVICE - Nemohla jsem se dočkat, až pojedem na tábor do Větřkovic. Cesta tam byla dlouhá, ale uběhla v pořádku. Vezl nás tam společně s Eliškou a Sisinkou její brácha Štěpán. Ubytovaní jsme byly v chatičkách. To bylo jen dobře, protože počasí bylo velmi proměnlivé, zvlášť v prvních dnech dost pršelo. Na táboře bylo hooodně pejsků a tak se trénovalo od rána do večera. My dostaly jako instruktorku Lucku Dostálovou a byla to ta nejlepší volba. Jelikož ale měla nejvíce lidí, tréninky začínaly už v 6 hodin ráno a samozřejmě, že to byl trénink náš. Na prvním ranním tréninku panička vypadala, jakoby měla na místě umřít. Nemohla dýchat a ani se skoro hejbat, postupně se ale zlepšovala. Nakonec se ukázalo, že trénovat tak brzo ráno nebylo zas tak špatné. Protože jsme dotrénovaly, panička akorát zašla na snídani a mohlo se odpočívat až do oběda. Pak následoval náš druhý trénink, a to ve 13h. Bez poledního klidu se s plným břichem neběhalo páníčkům zrovna nejlíp, no co, tak nemaj obědvat jako já a nemuseli by si stěžovat :-P. I přes různorodé počasí nám neodpadl ani jeden trénink. Lucka paničku hodně napomínala, protože ta mi neustále kazila moje běhy. Většinou jsme na parkuru zůstávaly jen samy, a opravovaly poslední sekvence, zatímco ostatní měli všechno již dávno čistě zaběhnuté. Aspoň si panička trošku zlepěila fyzičku. Největší úspěch ale byl slalom. Posledních 14 dní jsme ho sem tam trénovaly s paničkou za domem. Já konečně pochopila o co v něm jde a tak jsem to předvedla i ve Větřkovicích. Sice tam neměli 4tyčkový, a tak jsem zkusila nejprve 6tyčkový, který jsem bravurně zvládla a po té i celý 12tyčkový. Panička se nestačila divit. Vždyť ještě před měsícem nám vůbec nešel a teď ho umím celý sama i se samostatnými náběhy. Chtěla jsem jí udělat radost;) Kromě slalomu se nám s paničkou zlepšila na parkuru i komunikace a jsme více sehraný. Jde nám lépe křížení a různé nové otočky a zóny jsem začala sbíhat na míček. A prý mi to moc jde, protože v plné rychlosti sbíhám až úplně dolů.
Předposlední den tábora byly závody. Mohly jsme s paničkou běžet jako před nebo doskokani, ale jelikož neumíme zóny, nemělo by to moc smysl. Zato Sisinka s Eliškou běžely a moc jim to šlo! Už by mohly i na závody.
Tábor to byl moc pěkný, krásné místo, jen mě mrzelo, že přes velikánský počet účastníků to bylo takové hodně anonymní. Panička se jeden večer vrátila úplně nadšená od táboráku, kde si mohla zazpívat s kytarkou. Kvůli táboru nemohla jet na vandr a tak si to tu aspoň trochu vynahradila.
Za rok prý pojedeme zas.
Fotky z celé akce.
www.vetrkovice.wz.cz
18. - 25. srpen 2006 - AGILITY TÁBOR MLADÁ BOLESLAV - Neuběhl ani týden a jely jsme s Babsi na další tábor. Ten nebyl úplně plánovaný a spíš to bylo rozhodnutí na poslední chvíli. Jelo se do Mladé Boleslavi na cvičák Štěpánka a byl pod vedením Míly Vrbové a Diany Vyskočilové. Volba to byla nakonec správná. Spalo se pod stany, a počasí nám i docela přálo, protože ač bylo neustále polojasno a sem tam přeháňky, pršelo většinou v noci.
První šok byly ranní rozcvičky. Nebylo sice třeba vstávat tak brzo jako ve Větřkovicích, ale v 7 jsme museli být všichni uprostřed nedalekého lesoparku, kam jsem museli doběhnout, tam se protáhnout a pak zpátky na cvičák. Poté se stavily prakury a následovala úžasná snídaně. Ta byla skoro v podobě mini švédských stolů, a měla jí na svědomí Petra Hradcová, která byla místní a dělala nám po cvičáku takového průvodce a správce. Po snídani začínaly tréninky. Nejprve jsme s Babsi trénovaly u Míly v začátečnících, ale protože nám to docela šlo, přestoupily jsme do skupinky pokročilých k Dianě. To nám umožnilo běhat již opravdové celé parkury. Byla to pro nás novinka. Až doposud jsme trénovaly většinou jen kratší či delší sekvence. Musím říct, že se nám docela dařilo. Pokračovaly jsme v podobné souhře jako ve Větřkách. Babsi začala konečně samostatně dělat i houpačku. O slalomu už nemluvím, dělá jej skoro jako profík. Jen málokdy vynechá tyčku, no vždyť taky celý slalom děláme ani ne měsíc. Zónovky jsme i nadále dělaly na míček. Novinkou pro mě byly "slepé prohlídky" při kterých jsem celou trať po prohlídce probíhala v plné rychlosti s jakoby imaginárním psem, se všemi povely a otočkami, jako by Babsi běžela vedle mě a Diana mi pak říkala, kde bych měla udělat případnou změnu. Celé parkury byly dobré v tom, že jsem se konečně naučila lépe se na celé trati orientovat i v té šílené rychlosti a s Babsi si více rozumíme, i když snad se nám ještě nic úplně čistě zaběhnout nepodařilo.
Trénovalo se 3krát denně. Dvakrát dopoledne a jednou v podvečer. Po poledním klidu následovala buď přednáška o nějakém psím sportu nebo soutěže. Jednalo se o Boleslavský trojboj, kde jsme byli rozdělení do 4 družstvech po 6 hráčích. První soutěž bylo probíhání psovodů slalomem tam a zpátky na čas v podobě štafety. Druhé kolo běžel jeden psovod a pes parkur za celé družstvo. A třetí byl parkur, na kterém se museli vystřídat všichni členové družstva a jejich pejsci s co nejméně odmítnutími, chybami a diskvalifikacemi. Celkově naše družstvo skončilo na krásném 2. místě a vyhráli jsme tak dort.
Přes den se pařilo člobrdo, které se v 6 lidech kolikrát hrálo i přes 3 hodiny a nebo karty. Večer byl ve znamení videa z mistrovství světa nebo se koukalo na nahrávky, které zachytávaly naše snažení na parkurech přes den.
Kromě super tréninků a soutěží, tam byla i bezvadná parta. Poznala jsem tam spoustu fajn lidiček a hafíků a moc ráda se s nima opět někde uvidím. S Babsi jsme si vyzkoušely jak se chytají profesionální frisbee disky a k mému údivu to Babulíně šlo. Možná tedy nějaké talíře objednám a zkusíme se naučit jen tak pro radost pár triků.
Ještě nesmím zapomenout na spoustu hlášek, které během tábora a specielně večerů padaly. O většinu z nich se zasloužila Olina. Celý tábor by byl bez jejich perliček a i bez ní samé naprosto bez šťávy. Nezapomenutelné asi navždy bude její matematické řešení útraty v hypermarketu: "Protože 5 krát 5 pět je 25. A 8 krát 5 je 400. Ale to není 450. A proto 9 děleno 2 je čtyřicet pět.! .... neuvěřitelné na tom bylo, že nikdo nechápal a Olina přesto dokázala celou tuto matematickou operaci zopakovat do písmenka stejně.
O další památečnou větu se zasloužila Míla: "Diano, vylez z pod toho stolu, tady se pracuje!" (bez komentáře ;-p)
Fotogalerie
Na závěr ještě jeden poznatek o MB. Nikdo z nás se nestačil divit, kolik je v tomhle městě sportovních nadšenců, zejména pak běžců. Bylo jich všude plno. A to dokonce i v těch nejmladších řadách. Za všechny mluvil trénink malého zrzavého, asi pětiletého chlapečka, jehož výcviku jsme byly přítomny a celé představení sledovaly málem s otevřenou pusou a zapnutým nahráváním na foťáku :))))))))))))
zapsala panička
31. srpen 2006 - POPRÁZDNINOVÝ TRÉNINK FLYBALLU - A je to tady. Končí prázdniny a tréninky se vrací opět do půodního času. A tak jsme se vydaly opět do Letňan. Paničce se sice zrovna moc nechtělo, prý, že bude muset jet sama a že cesta je dlouhá, ale nakonec neodolala mému smutnému pohledu a jelo se. Cestou jsme se ještě stavily na poště, kde na mě čekal konečně upravený flyballový repre postroj s trikolorou a vlaječkou šitý na míru. Do Letňan jsme dorazily v pohodě a i počasí se tvářilo přívětivě. Jako klasicky se začalo odběhama. Paráda, už jsem se pořádně srovnala a nezlobím a nevyhýbám. Pak se šlo na box. Jack opět předváděl exceletní výkony. Co to ale vidím. Nějaká změna. Panička se domluvila, že by možná nebylo špatné zkusit mi nabít klasický velký tenisák. Že už s nima kamarádím. Tak to vyzkoušely a já jim ukázala, jak pěkně to umím. Vrhla jsem se po míčku jako profík. První nabití bylo moc prudké a míček mi vystřelil, ale další už bezchyby. Běhala jsem na box postupně z větší a větší vzdálenosti, nadšená a bezchybně. Tím, že je velký tenisák přímo již ve směru otočky, jsem s plaveckou otočkou neměla nejmenší problém a všichni okolo jen valili oči, jak mi to jde. Jako bych běhala odjaktěživa. A přitom na boxu jsme poprvé byla v Trmicích o prázdninách, velký míček byl premiéra dneska a vůbec s flyballem jsme teprve začaly v dubnu!!!
O to větší bylo překvapení pro paničku, když se jí Míla zeptala, co dělá 10. září, že by bylo fajn, kdybysme mohly závodit na Mistrovství republiky, které se koná v Mladé Boleslavi a to za tým Nimbus Hop Trop. A panička návrh přijala, takže náš čeká velká flyballová premiéra. Tak nám držte palce a tlapky, ať neuděláme ostudu!!
Ráno pro nás přijela Verča s Čendou a malou dlouhosrstou výmarskou ohařkou Honey Banny, kteří nás do Mladé Boleslavi vezli. Na zastávce jsme ještě vyzvedli Péťu, a já se divila, že nejede i Maxík. A pak se už vyrazilo.
Tam jsme dorazili v pohodě, i přes to, že nám viditelnosti na silnici ukrutně stěžovala skoro neprostupná mlha. Po městě jsme pak trochu bloudili, ale výstaviště našli včas.
Pak následovalo ubytování se a moje měření. Dále schůzka členů našeho družstva a panička dostala i týmové tričko.
V devět hodin se turnaj zahájil. Dopoledne se běželo 5 rozběhů. Začátky byly poněkud neshrané. Aby taky jo, poprvé jsme spolu trénovali v Letňanech ve čtvrtek a tak jsme ještě neměli nikdo pořádně nazkoušený střídačky. Ty třeba já ještě moc neumím. I když... Během dne jsme se ale krůček po krůčku jako tým zlepšovali. V dopolední části nazvané Round Robin jsme nakonec nasbírali stejně bodů jako naše klubové družstvo Hop Trop Sprinters, jelikož ale měli lepší čas obsadili v dopolední části 3. místo a my místo 4.
Odpoledne už šlo ale o víc. V části nazvané Double elimination (na dvě prohry) už jsme museli více taktizovat. Největší starosti nám dělalo Českobudějovické družtsvo Alea - tým naděje. To jsou už ostřílení závodníci a dopoledne to taky ukazovali. Nicméně karta se otočila, a jak se naše družstvo postupně víc a víc sehrávalo a zlepšovalo (znát to bylo na lepšících se časech), u nich naopak. A tak se nám povedlo, že jsme Aleu porazili a vybojovali tak i konečné 4. místo. To bylo radosti! Pak následoval náš poslední běh a to proti Sprinterům. Tam jsme neměli nejmenší šanci je porazit, ale i přesto nám Míla šeptla, ať zkusíme jít na doraz, že buď to vyjde, anebo ne, že vlastně o nic už nejde. A tak se paníčci snažili ztratit co nejméně času na střídačkách.
Soupeře jsme sice neporazili, ale zato jsme vylepšili nejrychlejší čas Nimbusů o víc jak o vetřinu ve složení Arnold - já - Ginny - Berta. To bylo radosti. Paníčci byli štěstím bez sebe.
Zážitek to byl pro mě i pro paničku naprosto neuvěřitelný. Kdybyste viděli, jak byla nadšená. Udělala jsem jí radost, protože jsem prý běhala hezky spolehlivě a bez zbytečných chyb, dělala jsem přesně to, co se ode mně očekávalo.
Na závěr bylo slavnostní vyhlášení a předávání cen a pak focení a další focení. Hrozně se mi to líbilo, Jak se všechno točilo okolo nás pejsků a jak jsme se fotili s pohárkama.
Jo a ještě samozřejmě moc děkujeme Verče za odvoz a Pétě za milou psychickou podporu po celý den ;)
Pár foteček Babsi a týmu
+ Reportáž z MR na hoptropáckých stránkách
15. - 17. září 2006 - 2. DOGFRISBEE VÍKEND - Jihlava - A plánovala se další akce. Já už to poznám. Panička pobíhá po bytě, nosí odevšad věci, pak to všechno naskládá na postel a začne pěchovat batoh. A jak poznám, že mě nenechá doma? No mezi věcmi leží složený i můj domeček a taška. Nemůžu se dočkat!
Odpoledne to všechno hodí na záda, čapne vodítko a vyrážíme na tramvajovou zastávku, odkud se přepravíme až na hlavní nádraží. Tam máme spicha s Terkou. Ta bydlí asi tak o hodinu cesty blíž než my, ale nestíhá :-P Ale my jí to promíjíme, protože vlak stíháme a dokonce i 2 místečka k sezení najdem. Divím se, že nejede i Cliff, ale prý byl ukraden rodičema na chatu. Ve vlaku jsem celou cestu hodná a cesta utíká velice rychle.
Na nádraží kupujeme lístky na MHD a naskakujeme do prvního trolejbusu (tim jsem ještě nejela). Po pár stanicích vystupujeme, a já se rozhlížím, kde že je ten slibovaný cvičák. Neni! Panička zmotala název zastávky, který se téměř shodoval se jménem vesnice za Jihlavou, kde se cvičák nachází. Začíná se stmívat. Jsem zvědavá jak to ty dvě umělkyně najdou :)))
Ptají se okolojdoucích lidí. Ze začátku to ovšem vypadá, jakoby nikdo ani netušil co to kynologické cvičiště je a že se něco takovýho v Jihlavě vůbec nachází. Pak svitne naděje. Mladý pár to ví. Jen se tváří, že je to právě na opačném konci Jihlavy a dumají, kudy nás nasměrovat. Pani mluvila něco o hodině a půl cesty a paničce se pod tímhle údajem rozklepaly kolena. Jooo, nechtěla bych na zádech nýst ten její slavnej superteplej, ale za to dvoukilovej spacák a k tomu 5kilovej stan. Nakonec se ale oba shodnou, že je to asi tak 2 kilometry. Takže se podle instrukcí vydáváme pěšky vzhůru do kopce k místnímu Tescu. Počasí nám přálo a my děkovaly, že neprší.
Asi po kilometru a půl se tam dotrmácíme. A najdeme spásnou autobusovou zastávku, ze které za 20 minut jede autobus přímo do asi 2-3 kilometry vzdáleného Helenína. Našeho cíle. Tam vystoupíme a po dalším vyptávání se okolojdoucích lidí celkem snadno asi za 10 minut dorazíme až na cvičák. Tady musim vyzdvihnout schopnosti Terky, která v úplné tmě našla malilinkou stezičku vedoucí ze silnice ke klubovně cvičáku. Chvilku jsem si už začínala totiž připadat jak v tý pohádce, protože nás vedlo jen mihotavé světýlko, co probleskovalo mezi stromy . No, byla by to asi sranda, kdyby se tam nesvítilo, nebo kdyby tam vůbec nikdo nebyl. Ale byl a my šťastně dorazily. Bylo asi 9 večer.
Pozdravily jsme u táboráku šly postavit náš stan. Chvíli po nás dokonce ještě dorazili větší opozdilci. Naši Olomoučtí kámoši z tábora.
Jsem ráda, že se panička vláčela s tim spacákem. Aspoň jsem se měla v noci kde zavrtat.
Druhý den se už od rána začínalo nácvikem házecích technik. Každý lidský účastník vyfasoval jedno frisbee a od 8 od rána až do 12 stáli všichni na louce a házeli a házeli a házeli a.... a my chudáci pejsci, jsme museli být zavření a čekat. Po obědě, ale nadešla i psí chvíle a my nejdřív koukali na výkony již zkušených závodníků a pak jsme jednotlivě chodili ke Kubovi. Já jsem se mu prý moc líbila a tak se mnou zkusil i pár skoků a mojí chuť aportovat. Panička pak dostala pár rad.
Odpoledne se opět házelo a večer se koukalo na videa a DVD s frisbee tématikou. Byla to ohromná inspirace. Zvláště jedno videíčko přímo s jackem russellem. Panička o něm pořád básnila.
Jsem ráda, že i Terka se vláčela s podobně teplým spacákem jako panička. Aspoň jsem si mohla v noci vybírat, kde budu spát, a taky vyzkoušet jak moc panička bude žárlit :-P
Druhý den probíhal podobně. Dopoledne se házelo a házelo. Pak byly neoficiální soutěže. Zúčastnila se se mnou panička i Terka, ale mně se nedařilo a tak holky skončily poslední. Přeci jen musíte uznat, že látkové talíře chytat umím a na tyhle si ještě musím zvyknout. A vůbec, byla jsem tam asi tak 4krát menší než zbytek zúčastněných psíků, kteří jsou už navíc ostřílení fisbeesáci a taky maj delší nohy, a tak se jim běhá daleko líp do dálky než mně.
A pak se uklízelo a bouralo a loučilo se. Hodná Olomoucká mamča nás hodila na nádraží do Jihlavy a my se celé unavené a namožené nahrnuly do volného kupé, kde jsme se natáhly a jely tak až do Prahy.
(foto: Yvona Andrová)
Ještě pár pár slov paničky: "Víkend to byl neuvěřitelně motivační, zvlášť to video, kde je vidět, že i s malým pesanem jdou velké kousky. Tak mám co trénovat. Hlavně teď přes zimu. A až se naučím pořádně sama házet, pak začnem s Babsi zkoušet i nějaký kousky. No, přeskok přes nohu v kleče s odrazem už skoro umíme :)
A teď už zbývá jen říct: Díky Kubo za instruktáž a Díky Terko za pomoc se zavazadly a za společnost, sama bych se asi neodvážila jet ;) a Díky mamčo za doprovod a pomoc cestou na nádraží i z něj. Jsi moje nejmilejší maminka :-P ;)! "
Zamyšlení na závěr: Frisbee je super sport, rozhodně se mu chci aspoň trochu věnovat a nějaký ten trik se naučit. Jen nevím, kdo bude financovat stále nové a nové talíře pro toho mýho krokodýla!!!
Trocha akčních fotek
téměř netknutý po víkendovém trénování s Babsi
