MISTROVSTVÍ EVROPY VE FLYBALLU 2009 - Ve středu odpoledne nastal den odjezdu na dlouho očekávanou akce, vrchol flyballové sezóny, na Mistrovství Evropy ve flyballu 2009, které se letos konalo v belgickém Beerzelu. Na celou akci jsem se už strašně dlouho neskutečně těšila a pravděpodobně to mělo nejspíš hlavní vliv na moje celkové zklamání. Ale teď už hezky popořádku
* * *
Na místo srazu, na parkoviště v Chodově už sice nacvičenou trasu mám, nicméně nepohrdla jsem nabídkou odvozu a i následného přívozu od Zuzky Coufalové. Ačkoliv byl sraz až o půl hodiny později, většina hoptropáků zde už byla a před každým se vršila neskutečná hromada věcí, tašek, židliček, klecí, přepravek. A to jsem se bála, že toho budu mít moc, naopak jsme toho měla skoro nejméně ze všech. Jelikož ale hlásili v Belgii déšť, bylo potřeba si s sebou zabalit hodně náhradního oblečení. Nechápala jsem, jak tohle všechno do přistavené Karosy naložíme. Ale jelikož měla přívěs, bylo to nakonec v pohodě.
Jako poblijón jsem vyfasovala místo hned zkraje. Před námi byla Sára a za námi Roxynka a tak jsem v zájmu zachování zdraví Babsinky jí vzala tašku a cestovala se mnou na sedačce.
Cesta uběhla neskutečně rychle. Několik zastávek a už jsme byli brzo ráno v Belgii ztraceni v Putte. Areál ME byl neskutečně zastrčený, ale nakonec jsme ho s úspěchem našli.
Nastalo zběsilé vybalování, stavění našeho soukromého HT ležení. Vyfasovali jsme moc pěkné místo, k oběma ringům jsme to měli kousek.
Mezitím si naši páni řidiči udělali "veselý výlet" po okolí...
Trochu nás vyděsily dráhy, které byly hrozně blízko u sebe a doběhový prostor byl také velmi úzký a krátký. Ale naše obavy byly předčasné a zkušení psíci si s tím poradili naprosto bez problémů. Horší byl přechod mezi rozběhovým prostorem a samotnou dráhou, která byla narozdíl od rozběhu postavená pod stany a tak se pejsci rozbíhali ze sluníčka do tmy stínu. Ale i s tím se poprali.
Ano, čtete dobře, sluníčka. Navzdory ne příliš příznivé předpovědi počasí a tomu, že v Čechách sněžilo, bylo v Belgii po všechny dny příznivých 24°C a sluníčko. Ideální a naprosto netypické belgické počasí. Díky za něj.
Večer proběhl za naražení prvního sudu, procházky po okolí s PRTkama Anitkou a Miou. Ušly jsme asi 7 km a byla to paráda, příjemné protažení a prohlídka nejbližšího okolí.
A v pátek všechno vypuklo. Slavnostní zahájení. A první zápolení, pro nás ve velmi prestižní 2. divizi, kde na nás čekalo 6 soupeřů.
Jako první nás čekal Speed Trial, kde jsme se chtěli pokusit o pokoření hranice 18 vteřin. Bylo mi jasné, že Babsinka tentokrát nebude v důležité roli nejsilnější sestavy pro druhou část zápasu Double Elimination, ale byla tam pro to, aby ušetřila síly silnějším pejskům, v době, kdy o "nic nešlo". Tedy šlo samozřejmě o co nejvýhodnější umístění už v první části, ale neméně podstatné bylo právě udržet pejsky ve formě na důležitější vyřazovací závod a pošetřit síly, když se dalo.
O to větší bylo mé zklamání, když jsem se po té, co se stále už několikátý běh nedařilo zaběhnout slušný čas a 17 ne a ne padnout dozvěděla, že sestava s Babsi se nepoběží, že se bude dál usilovat o co nejlepší čas.
Nakonec přes všechno dostala Babsi prostor na dva běhy, tedy půl jednoho rozběhu. Byla nadšená. První střídačku jsem měla předčasnou. Ale taktika byla jasná, rvát to tam, co se dá, ve Speed trialu nevadí chyby, ale je potřeba co nejlepší čas.
V dalším běhu se pak stalo něco neuvěřitelného. Padl nový český rekord a v pomalejší sestavě s Babsinkou. Huráááááá. Obrovská radost! JE TO TAM! Čas 17,62 ?!?! To ale není možné. Byť by to bylo krásné, bylo mi jasné, že takový čas se prostě v tomto složení pejsků zaběhnout nedal. A šli jsme to tedy oznámit rozhodčímu, který nám už mezitím uznal čas jako platný a jako nový oficielní rekord České republiky. Ukázalo se, že nastala nějaká nesrovnalost v elektronice. Běh byl anulován a běželo se znovu. Tím účast Babsi na letošním ME skončila.
Bylo mi to líto. Ani ne, tak kvůli sobě. Samozřejmě jsem chtěla pro svůj tým co nejlepší umístění a časy a rozumě jsem si to dokázala odůvodnit, sestava s Miou byla časově někde úplně jinde, ale vysvětlete tomu zvířeti, které moc dobře ví, oč se tu jedná, že se prostě běhat nejde pokaždé, když jsem Babulku brala z přepravky ven se protáhnout a vyvenčit. Byl to pro mě hrozný pocit a výčitky, když jsem ji opět zavírala.
Prágové se tak dál a dál pokoušeli zaběhnout magickou sedmnáctku, kterou sice na tréninkách běhali běžně, ale tady ne a ne se zadařit. Nervy hrály svou důležitou roli a já se jen divila, kde je ta stará známá pohoda, kterou jsem z našeho týmu vždy znala. Holt honba za výsledkem za každou cenu ukázala své a nám se ve Speed Trialu sedmnáctka prostě zaběhnout nepodařila a my tak skončili v této první části závodu na průběžném 3. místě.
Štěstí se na nás usmálo až v DE. Konečně padl čas 17,94 s a pořadatelé už poněkolikáté přeměřovali dráhu na uznání nového národního rekordu. Tento byl konečný a konečně s vytouženou sedmičkou. Jako mávnutím kouzelného proutku konečně Prágové začali předvádět stabilní a krásné běhy a pavoukem se prokousávali dál. Bohužel pak spadli až dolů a po opětovném vrácení do hry nakonec v rozhodujícím běhu o finále si vybrali pejsci své chyby. Mienka začala odflakovat otočku na boxu a Sára pokukovala na vedlejší dráhu, čímž se rozhodila. Nebylo se čemu divit, nejsilnější sestava, která působila v DE, odběhala bez vystřídání celé 3 dny a bylo toho opravdu hodně.
Konečný výsledek našeho týmu HT Prague nakonec bylo úžasné 3. místo ve 2. divizi což znamenalo 10. místo z celé Evropy, letos přesně ze 78 týmů 9 zemí.
Následovala finále. Z našich týmů se tam propracovali jediní HT Panthers a nakonec v opakovaném finále obsadili stříbrnou pozici. Poslední tým z HT - Hurikáni skončili ve své divizi taktéž 3. jako my. Takže všechna naše družstva stála při vyhlašování na stupních vítězů. Absolutní úspěch.
Ještě jsme si nenechali ujít finále první divize, což bylo naprosto strhující a já dostala milou povinnost zachytit ho na Tomášův foťák. (Takže pár mnou pořízených obrázků najdete přibližně ve druhé třetině fotek v galerii ze 3. dne ZDE) Nicméně, nemyslím si, že by to bylo mýma rukama, jako spíše špičkovou technikou. Ale i tak moc děkuji, byla to super zkušenost! A omlouvám se za to množství balastu :)))
Po slavnostním vyhlášení byl čas focení, balení a odjezd. Cesta uběhla o poznání rychleji, neb celý autobus byl jak v komatu.
* * *
Bylo to za námi. Další Evropa. Další zkušenosti. Zklamání, ale i radost! Od všeho trochu, od něčeho víc, ale tak to chodí. A já jsem se v hodně věcích snad poučila a přesvědčila. A také jsem samu sebe ujistila proč dělám flyball. Ačkoliv jsem myslela, že je pro mě hodně důležité běhat na špičce a mít ty nejlepší výkony ze všech, tak teď už vím, že dělám tenhle sport opravdu a výhradně kvůli Babsince, která by za míček položila život. A také kvůli těm dobrým lidem, kteří by měli v tomto sportu tvořit silnou partu, bez ohledu na cokoliv jiného. Vždyť přeci flyball is fun! Tak držte se, prosím, toho!
zapsala panička
Foto: Tomáš Seemann, Bořík Šimek, efc2009 a já :)
Ostatní moje fotky v galerii
zde
22. - 24. květen 2009 - PŘEDEVROPÍ FLYBALLOVÉ SOUSTŘEDĚNÍ - Poslední generálka na letošní Mistrovství Evropy ve Flyballu se konala v Mělníku.
Začínali jsme v pátek časně z rána, kdy jsme nabrali do Mufa Leovou s Ijáčkem a na místo srazu dorazili s hodinovým předstihem jako první :) Ale pak už se začali sjíždět i ostatní a za chvíli jsme už stavěly dráhy a připravovaly se k prvním běhům. Soustředko bylo naplánované na 2 a půl dne a za každé dopoledne i odpoledne běžel každý tým 2 rundy. Tudíž běhání až až.
V pátek nás před poledne zastihla brutální přílivová vlna deště, ale jak se přehnala vysvitlo zas sluníčko a to vydrželo pálit až do neděle.
Večer se šlo do místní hospůdky, kde vynikajícně vařili a byla tam moc příjemná obsluha a tak jsme se tam rádi všichni vrátili ještě následující poledne na oběd a opět i na večeři. Mňam!
Už první večer jsme dělali čest, ale část se nějak neudržela a za poměrně slušného griotkového opojení přicházeli zpět na pokoje za hlasitého bujarého: "Panteři, to jsme my!" Zatímco my už se snažili zamhouřit oka.
Sobota proběhla téměř ve stejném duchu jako pátek. Opět dopoledne 2 rundy a odpoledne 2 rundy, k tomu polední seance ohledně posledních instrukcí k ME a k zasedacímu pořádku v autobusu.
Večer jsem tentokrát poměrně zmoženi a někteří po celodenním bolehlavu z griotky zakončili jen decentně a kolem desáté už zalézali na pokojích do postýlek. Pokojíčky byly hrozné útulné, se sprchou a záchodem. A vůbec celý mělnický areál byl úplně super, včetně celého zázemí, placu na běhání i dostupnosti z Prahy.
Byla jsem poněkud v šoku, když jsem si v sobotu nastavovala budík na svém mobilu, který mi vždy morbidně ukáže kolik že hodin mi do budíčku zbývá. Jsem zvyklá na obvyklých 5 hodin a něco, o to víc mě zarazilo, když se na displeji tentokrát ukázalo hodin 10! Ano, opravdu jsme šli spát brzy.
V neděli se běhalo už jen dopoledne. Pak mi ale zbyla, mezi natáčením běhů jiných týmů na kameru a pomáháním se světýlky, či s ohrádkou, chvilka času i na focení. A jelikož už Babsi měla odběháno, nechala jsem ji vyblbnout v bazénku s vodou, z čehož měla opravdovou radost.
A jak nám to vůbec šlo? Nad očekávání! Po tom, jak byla Babsinka poměrně pomalá na Eager´s Cupu, jsem byla velice mile překvapená, v jaké formě se ukázala být na soustředění. Po všechny tři dny se dostávala ke svému osobnímu rekordu (což na tréninkách nikdy nezaběhla) a to ne jednou náhodou, ale každý den několikrát, i třetí den běhání v neděli! Navíc se celé tři dny pohybovaly její časy v rozpětí pouhých 3 desetin. A nejen to, dokonce si každý den ještě na pokoji večer hrála a vůbec vypadala, že má náramně dobrou náladu a že je jí dobře, žádná únava nebyla znát. Také si troufám říct, že se náš tým opravdu naučil běhat na Oky a nebyl snad běh, kde by alespoň jeden nepadl!!
A jelikož nám chyběl jeden pejsek, objevovaly se v tréninku i sestavy se 2 malými psy, čili běhala Babsi i Mia a i v tomto složení se naše časy dostávaly výhradně pod 19 vteřin, což je prostě něco nevídaného! A co pak teprve sestavy jen s jedním prckem a třemi rychlými velkými. Třeste se :)
Zkrátka soustředko bylo skvělé a já doufám, že bylo tak jako každý rok naplánováno tak, aby vyladilo tu nej nej formu na Evropu.
Takže nám držte palce, ať i letos neuděláme v Belgii ostudu!
zapsala panička
16. - 17. květen 2009 - X-(Babsi)-PARTY a NEDĚLE NA CHALOUPCE - Prožily jsme další téměř odpočinkový víkend.
V sobotu mě odpoledne panička vzala na vtipnou akci s názvem X-Party. Ti bystřejší z vás jistě už tuší, o co na takové akci jde.
Je to zkrátka setkání maniakálních fanoušků sledujících tu vykopávku z devadesátých let minulého století nazvanou Akta X. Panička si s sebou sebejistě vzala na mě domeček, abych se prý pro bytě hostitelky nepromenádovala, jak se mi zlíbí, zvlášť, když je alergička. Chachá, Ziina, majitelka bytu, jí to výslovně zakázala, že prý mě chudinku nesmí zavřít a že si vzala na alergii prášek, a že až se tu pořádně rozkoukám, že si stejně nejspíš někde lehnu. A tak byl celý večer jen můj.
Na spánek jsem neměla čas, neb každou chvilku zvonili další a další příchozí u dveří. Každého jsem musela jít samozřejmě osobně přivítat a uvést do společnosti. Dveře se netrhly až do půlnoci, takže uznejte, že to byla náročná činnost.
Ale aby to nebyla jen samá práce, musela jsem to tam trochu odlehčit. Mezi díváním se na epizody a na kresleného Pána Prstenů jsem chodila od talíře k talíři a snažila se všem předvádět to, co umím.
Nakonec jsem si tam svými triky a zákusy do ručníku vytvořila dokonce fanclub, který by prý velmi ocenil, když by se panička přihlásila na facebook a založila mi tam vlastní profil. Že prý se touží stát mými fanoušky. A tak se X Party změnila tak trochu v mou Party :-P
Kolem jedné hodiny ještě dorazila paničky spolužačka Sway z Xenina fandomu a dopravila nás pohodlně domů. Díky.
V neděli nás nic nenutilo brzo vstávat a tak jsme z postýlky po dlouhé době vylézaly až kolem jedenácté! a vypravily se do Dolního Bezděkova na chaloupku za paniččinou mamkou a Jendou. Strávily jsme tam naprosto pohodové odpoledne procházkou, posezením v hospůdce a sluněním se na zahrádce. Prostě idyla!
9. - 10. květen 2009 - EAGER´S CUP 2009 - po 2 letech opět premiéra - Letošní první a dle mého názoru jednoznačně nejhezčí český flyballový turnaj se opět již tradičně konal v Trmicích u Ústí nad Labem. Po loňském jednodenním ročníku (v duchu "šetříme na Evropu") byl ten nynější opět dvoudenní. A opět velmi mezinárodní. Sice protentokrát nedorazil žádný inspekční tým z Belgie, neb nebyl důvod a ani věčně nespokojení závodníci z Holandska, kteří se loni u nás tak hezky zapsali, že už je v Čechách neuvidíme nejspíš nikdy. Za to přijeli naši přátelé z Německa v čele s Guntrem a Wilfriedem, s týmem nazvaným Giessener Allerlei, 2 týmy z Maďarska a dokonce 3 týmy z Polska. Nakonec z toho bylo úctyhodných 18 týmů a vidina toho, že nebudeme muset oba dny nějak radikálně spěchat.
PÁTEK
Já společně s Jessinkouvou, kterou jsem nabírala u ní doma a hned ráno trošku bloudila a volala o pomoc, jsme ještě s pár odvážlivci vyrazili do Trmic již v pátek dopoledne, připravovat turnaj. Letošní ročník vyšel na druhý květnový prodloužený víkend a tak bylo v pátek volno. Většina kynologické veřejnosti ale tento a následující 2 víkendové dny trávila v Roudnici nad Labem, kde se konalo MS Belgických ovčáků.
Přípravy proběhly neuvěřitelně hladce. Hned napoprvé se nám podařilo postavit dráhy a to ostatní už byly maličkosti. K večeru jsme ještě nalepovali obličejíčky na tradiční eagersovské pohárky s tenisáčky a to byla asi největší legrace. Postavili jsme si stany, ale jelikož Šárce nefungoval kompresorek na matrace, využily jsme pro tentokrát ubytování na pokoji, což uvítala zejména Babsi, která je velmi teplomilná a stanování v kennelce obalené dekou zrovna nemusí.
Večer začali dorážet první závodníci, grilovaly se steaky, pil stimulant s vodkou a bylo veselo. Jen ve mně pořád hlodal červíček toho, co mě čeká zítra.
SOBOTA
Ráno byl od časných hodin frmol. Přijížděli zbývající závodníci, probíhala veterinární prohlídka a prezence. Poslední přípravy před turnajem a pro mě novinka, schůzka rozhodčích. Měla jsem z toho žaludek až v krku a docela jsem se této nové funkce, na kterou jsem se dala úplně dobrovolně, bála. Za parťáka na pozici startovního rozhodčího jsem po oba dny dostala hodnou Péťu Chlaupníčkovou a k posuzování druhou divizi a nakonec se to ukázalo jako super volba. To k té k té premiéře. Turnaj pro mě získal rázem nový rozměr. Hlavně co se času týče, ten jsem neměla na nic, neb jsem běhala od stolečku startovních rozhodčích na pozici boxového rozhodčího, vyvenčit Babsi a honem rychle na trať a opět od znova.
Hned v úvodních sobotních bězích jsme nasadili nejsilnější sestavu Neo - Jim -Attila - Babsi. (Tedy nejsilnější pro tento turnaj, neb nám hárala Mienka, druhý snižovač, a bylo tak na Babsi, aby odběhala úplně vše). I tak se nám v úvodních 4 bězích povedlo se hned dvakrát dostat čistým časem na neuvěřitelných 17 vteřin a skoro vyrovnat národní rekord časem 18,20 s, který se zároveň stal novým rekordem našeho týmu a také nejrychlejším časem tohoto turnaje po oba dny. A tím se dostávám k další premiéře a sice, že mezi hoptropími družstvy došlo k velkému "škatulata batolata" a tak za Prágy pro tuto sezónu běhají stávající Sára, Jim a Babsi a 3 nováčci borderáčci Neo s Péťou Chalupníčkovou a Attila s Álou a nejrychlejší PRTka Mia s Jitkou Zedníkovou.
HT Prague v sezóně 2009
Sobotou jsme se probojovali na průběžné první místo. Tak pěkné časy jsme sice již nezaběhli, ale alespoň pořádně potrénovali střídačky, prostřídali všechny velké pejsky a do nedělního Double Elimination nastupovali jako horcí favorité. Na záda nám dýchala nenápadná Lavina.
Funkce startovního rozhodčího mě docela i bavila, Péťa mi byla velkou oporou, akorát mi přišlo poněkud nešťastné, že náš tým šel na řadu vždy ihned po té, co jsem doposuzovala předchozí rozběh a tak jsem měla pořádný fofr doběhnout pro Babsi. Myslím, že to hodně uškodilo její připravenosti a hlavně rozhýbanosti, kterou jsem prováděla ve spěchu. Propříště musím zvolit jinou strategii.
Večer proběhl opět s posezením nad grilem a dobrým pitím. Na můj vkus jsme se ale málo družili s ostatními týmy. Za to jsem vedla snad poprvé, co Semyše znám, vážně vážný rozhovor s Tomem. On si totiž ze mě věčně dělá jen prdelky a co slovo, to sarkastická poznámka. O to víc jsem z toho byla mile překvapená, že jsme převážnou část večera spolu povídali a to, prosím, o focení. Ale Tome, díky, doufám, že sis ze mě nedělal celý večer jen legraci!!! ;)
Spát jsme tentokrát s Babsi odcházeli do našeho stanu na již nafouknutou matraci a ačkoliv jsem se bála, že bude zima, nebyla a za zvuku bubnování deště se dobře spalo.
NEDĚLE
Počasí vyšlo a i když v pátek večer i ze soboty na neděli v noci pršelo, po oba dny pak bylo sucho a sluníčko.
Jakožto vítězové z prvního dne, jsme na řadu šli až v posledním rozběhu před obědem. A pro Babsi to byla katastrofa, byla chuděrka celá ztuhlá a běhala opravdu pomalu :(
Na rozběh s našimi největšími soupeři se trošku rozhýbala, ale i tak to na vynikající Lavinu tentokrát nestačilo a i když běhali celou neděli na velké překážky se 4 borderkami, prohráli jsme s nimi 0:3 a o postup do finále museli ještě bojovat. Tam jsme se sice opět poměrně lehce dostali, ale už tam na nás čekala znovu Lavina. Na Babsince bylo bohužel hodně znát, že odtáhla oba dva dny a tak se během neděle ani jednou nepřiblížila k časům, které ona umí. Finále pak bylo, doufám, alespoň pro diváky strhující. Start vždy čumák na čumák, Jimeček nám nahnal maličký náskok, Attila ho udržel, Babsi střídačku na Ok, bohužel už na boxu byla vždy téměř současně s vedlejší borderkou z Laviny a do cíle to její malé nožičky už nahnat nedokázaly a vždy pár desetinek! chybělo. Prohráli jsme tedy finále opět 0:3, ale myslím, že konečné 2. místo ostuda nebyla. Naši pejsci dělali během turnaje minimum chyb, míčky nepadali, soupeřilo se opravdu v duchu toho, komu se povede zaběhnout rychleji. Babsi až na moje dvě sobotní předčasné střídačky neměla ani jednu chybu. Všechny míčky donesla do cíle a mně se povedlo naprosto neuvěřitelných 16 OKů za celý turnaj!!!!
Z finále jsem byla sice docela přešlá, protože vím, že Babska umí zaběhnout rychleji. Ale moje rozhodcování a to, že za oba dny ani jednou nebyla vystřídaná udělalo nejspíš své a i tak běhala na své maximum a rozhodně se nebylo za co stydět. A i během neděle se u nás čistý 17kový čas objevil! Takže mě nezbývá si jen tajně přát, ať se to na některém z dalších turnajů konečně povede prolomit a třeba i v sestavě s Babsi. Je vidět, že teoreticky to možné opravdu je a to by znamenalo úplnou senzaci a český flyball by se dostal zase o krůček blíž k té opravdu evropské špičce, kterou tvoří Belgičané a Britové!
A dobrá zpráva také je, že dalším takovým potenciálním špičkovým týmem je i Lavina, která se oproti loňsku neuvěřitelně zrychlila a vylepšila a vítězství si skutečně svými výkony zasloužili. Navíc to znamená, že pořád je s kým sobě rovným soupeřit a navzájem se posouvat k lepším výkonům. Však při jaké jiné situaci by mě to donutilo dávat tak těsné střídačky a riskovat?
Při vyhlašování mi udělal pak nesmírnou radost nečekaný diplom, kteří dostali všichni závodníci :)
sdružení Hop Trop pohromadě
Je to paráda a myslím, že i letos byl Eager´s Cup nefalšovaným flyballovým svátkem. A já děkuju nejen všem HTčkám, ale hlavně našemu skvělému týmu, který naprosto profesionálně funguje i v novém složení a za který je radost běhat! Prágové, díky a nezapomeňte na heslo: BŘÍZA!
zapsala panička
30. duben - 3. květen 2009 - AGILITY INTENZIVKA - VĚTŘKOVICE - Zima je definitivně pryč a to znamená, že jsme se vypravily do Větřéééék! Vím, je to už trapné, jak se pořád opakuji, bylo to ale super a snad ještě lepší! Letos se nám dokonce poštěstilo být prvními jarními návštěvníky a "otevírat" agility kemp. Nemůžu popsat, jaké to je, vystoupit na tom úžasném místě u auta, a zhluboka se nadechnout a nechat se kompletně ovládnout pocitem "my jsme tadý!". O to lepší bylo, že víkend byl tentokrát prodloužený a směr Morava jsme vyjížděly už ve čtvrtek.
Jako už tradičně, vyzvedlo nás na nádraží ve Svinově MurakTaxi řízené pro změnu Luciškou, naší pani trenérkou. Ještě jsme nabrali cestou Makeku s Faustíkem a Balvánka a už jsme si to šinuly směr kemp.
Jako spolubydlící jsme byly vyžádány slečnou Renčou Baryčkovou, (která tentokrát jela sice bez Baryčka jen s Airinkou) a která nám zařídila přímo luxusní spaní v podkroví v chatičce Dášence a postarala se o paničku přípravou a dovozem veškerého hamání. Tak tedy díky :) Poprvé jsme tak spaly ve velké chatě a až na to, že mě panička musela nosit ze schodů, které byly pro mě příliš příkré, to mělo samá pozitiva. Tím největším bylo teplo, které se nahoře drželo i pozdě večer. Nedalo se to srovnat s promrzlými madracemi malých chatiček.
V pátek se běhalo, a běhalo a běhalo a sluníčko pálilo a paničku spálilo. Spousta známých lidiček dorazila (holky Grzywačovi, Soňa s Wikinkou a Zuzou, pan majitel Honzík s novým přírůstkem barakudkou Shani a třeba i taková Efka se svými borderečkami), ale i těch nových. Třikrát jsme se v tréninku všichni během dne prostřídali a večer zasedli k táboráku.
Sobota pak měla prakticky stejný scénář, až na to, že se nám vyměnil spolubydlící. Renča odjížděla domů a místo ní přijel paničky pražský kamarád Garden. To bylo super, akorát on byl nějak naštvaný. Prý se mu něco cestou stalo s autem. Ale i tak večer přišel k ohýnku blíže poznat sebranku z Moravy. Obdivuju ho, že se nebál dorazit mezi takovou bandu psisek a divných lidí, co nemají nic lepšího na práci, než vstávat v nekřesťanské hodiny a celý den se plahočit ve slunci při běhání.
Neděle byla nejkrutější, neb smallíci šli na věc hned jako první. Stavba parkuru byla v 6:15. Zajímavé bylo, že se trochu proměnilo osazenstvo a dorazily například Ňamka s Peťou Ikinkovou a tak bylo veselo.
Panička byla nadšená, potrénovaly jsme moje obíhání překážek, když mi zdrhne, náběhy do slalomku, kruh, který jsem ani jednou nevyhnula a .... zóny. Věčná bolest. Nevím, co je na nich tak strašného, že kdykoliv je máme běhat, panička zezelená, zbělá a chová se divně. Já tomu nerozumím, jen vím, že se tam na konci něco musí udělat a jak spěchám a nevím a nemůžu si vzpomenout, raději ji vždy skočím, a to je prý špatně. Tak já už tedy nevím :( A tak jsme pro velký úspěch přikročily k další metodě (ehm, kolikátá že je to už v pořadí?). Ale prý to není metoda. Prý je to takový mezistupeň před "něčím". Běhaly jsme na oblouky a bylo to super. Mělo by to prý zapříčinit to, že začnu zas naplno valit kladinu a nebudu přemýšlet nad koncem. Mně se to líbilo a paničce taky, v závěrečných sekvencích se vytáhla a všichni jí chválili. Prostě úžasné zakončení. Díky Luco!
Tedy ne tak úplně. Byly v plánu ještě poslední rozběhovky, ale na ty mě ta zrádkyně vyměnila za Misíka, že prý mě musí šetřit. Tsss.
V plánu bylo už jen loučení a cesta do Olmíku na vlak. Za odvoz děkujem mistru Gárdnovi, který musel na Moravě kvůli poruše auta ještě o den déle zůstat, ale jsme rády, že s vozem nebylo nakonec nic vážného. A jelikož měl s sebou i foťáček, budou časem i fotky a možná dokonce video.
24. - 26. duben 2009 - KEMPOVÁNÍ POD KARLŠTEJNEM - Ani nevím, kdy naposledy jsme se vypravily na celovíkendovou akci, kde na nás nečekal žádný trénink, ani závody, ale jen procházky a veget. Ale v našem poměrně našlápnutém kalendáři, jsme si udělaly volný víkend na setkání Karlovarského psího turisťáku. Byla to sice akce pro uzavřenou společnost, ale PRKu (jehož jsme členy) jakožto spřátelené organizaci, bylo umožněno se přidat. Sešlo se nás nakonec 35 lidiček a 29 pejsků 9 ras, s jednoznačnou převahou russellíků :) Navíc se úplně poprvé za celou historii sešel PRK kompletní (alespoň, co se dvounožců týče), chyběla jen a pouze těhulka Annie.
PÁTEK
A byla to jedna velká paráda. V pátek odpoledne nás vyzvedl Adámek již osazený PRKničkami (Evčou s Agnes, Péťou bez Líry a Verčou s Bludičkou). Zbylé dvě (Barča bez těhulky Annie a Míša s celou bandou psisek) cestovaly zvlášť v Miníkovi. Po maličkém bloudění jsme našly i Zadní Třebáň a kemp a divily se, že holky tu ještě nejsou.
Převzaly jsme klíče od naší luxusní chatky :-P a mohly se jít ubytovat. Já s Evíkem jsme vyhrály rozkládací gaučík, a tak nám aspoň v noci nebyla zima. V chatičce byla i sprcha a záchod. Bohužel druhý den se voda tekoucí z vodovodního kohoutku nedala vzít ani do pusy.
Večer byl v plánu táboráček spojený s představováním nás zbylým účastníkům a naopak. Pilo se všechno možné a podle toho i někteří z nás dopadli. Každopádně čest jsme museli zachraňovat my z Prahy, neb zbytek odpadl mnohem dříve.
SOBOTA
Začínalo se snídaní a "porcováním hovězího", které Evča dostala jakožto narozeninový dar. S plnými pupky jsme naskákali do aut a dopravily se do Mořiny, odkud jsme už šli po svých. Byla před námi Velká a Malá Amerika, Mexiko, pohled z dálky na Karlštejn vykukující z lesů a okruh dlouhý asi 8 km. Trošku jsme bloudili, pravda. Nevím, zda to měla na svědomí Robova navigace, kterou se rozhodl vzít s sebou místo mapy. Ale účel byl splněn, my uťapaní, pejsci vyběhaní, počasí nám přálo a sluníčko pálilo.
Musím prozradit, že jsem si prvně vyzkoušela vést Babsi na postroji a na novém vodítku s amortizérem kolem pasu a bylo to něco úžasného. Popravdě jsem tak příjemnou změnu ani nečekala a tak sem i chuděrku Babsku nechtělo ani odvazovat :) Jaká je to pohoda nemuset se přetahovat věčně se sípajícím psem, který vám v nepravidelných intervalech škube rukou. Bájo, doporučuju! I na menšího pesana, sehnala jsem vodítko s měkčí gumou a malými karabinkami od firmy Zero DC.
Při příchodu zpět do Mořiny nás čekalo odmítnutí v hospodě a žádná jiná v nejbližším okolí nebyla. Ale ono najít restauraci, kde by vzali naráz takovou bandu s tolika psiskama, zvlášť v období, kdy je všude mraky turistů a ještě více cyklistů, se ukázal oříšek. I rozjeli jsme se po menších skupinkách různě po okolí najít někde něco na zub. PRK zamířil do Řevnic, myslím, kde utrhnul místo na zahrádce, a až na poměrně neschopného číšníka a příšernou čekací dobu, to bylo parádní zakončení výletu.
Jiní odvážlivci se ještě vypravili přímo na Karlštejn, který jsme my viděli jen z dálky.
Odpoledne většina lidí odpadla. My vykoupali pejsky v Berounce, co tekla hned za chatičkami a také se šly natáhnout. Babsi byla nadmíru spokojená, vyběhaná, s pročištěnou hlavou od všeho sportování, tentokrát se zkrátka nemusela na nic soustředit. Takhle příjemně naladěnou a uvolněnou jsem ji snad ještě neviděla. Je evidentní, že na ni má častá společnost PRK psíků dobrý vliv. Více si hraje, méně si hlídá své věci a dokonce ji už ani nevadí fyzický kontakt. Tady si dokonce ustlala těsně vedle Agiprdky a položila si na ni hlavu!! Mně se usnout ale nepovedlo a už tu byl večer a živá muzika v hospodě v kempu. Večer jsme si opět náležitě užili, ale únava byla silnější a nevydrželi jsme až do konce.
NEDĚLE
Neděle začala vyklízením chatiček, buzerací od pana Ukrajince, že povlečení si zaplatíme, neb ho musí po nás vyhodit, protože psí ťapky vyprat nejdou :) Naštěstí správce byl rozumnější chlap. Snídaní s párky, panebože! A cestou směr Hostím. Tam jsme opět nechali auta a vydali se na výšlap směr Svatý Jan pod Skalou. Byla jsem tam sice poměrně nedávno, v lednu, ale o to hezčí bylo srovnání zimní a jarní krajiny. Navíc Berounsko a konkrétně okolí Sv. Jána je pro mě srdeční záležitost. Mám to tam prošlapané snad všemi směry, ale na jedno místo se ještě podívat byl můj sen. A ten se mi splnil. Začali jsme stoupat vzhůru. A ještě výš. Až se před námi otevřel nádherný výhled na technický skanzen, o kterém jsem ani netušila, že tu je. Kolem dokola vedla vyhlídková jízda hornického vláčku a tím jsme se prostě museli svézt. Udělali pár fotek a mohlo se jít dál. A najednou to už dál nešlo. Stáli jsme úplně nejvýš nahoře u Kříže, který se tyčí na vesničkou dole. Je to nádherný výhled a já byla moc ráda, že mám Babsi na postroji a kolem pasu, protože mě překvapila, jak zvědavě nakukovala dolů ze skal.
Čekala nás cesta dolů, k autům a na obídek. První zastávka přímo v Hostími zas nebyla úspěšná a tak jsem jeli do prověřené restaurace v Srbsku. Mňam! Pejsci už toho měli až až a tak jsme o nich ani nevěděli. Doma jsme pak byli za chvilku.
Já děkuji všem fotografům, kterých tam bylo spoooousta, Evíkovi za odvoz, PRKničkám za společnost a Martě za možnost přidat se k jejich partě. Bylo to super a už hodně dlouho jsem si takhle psychicky neodpočinula, i když spánek jsem potom potřebovala nutně jako sůl.
zapsala panička
foto: Romča, Péťa, Evča
celá fotogalerie je
zde
18. - 19. duben 2009 - ODPOČINKOVÁ SOBOTA a NEDĚLNÍ FRISBEE V OLOMOUCI - Tak máme za sebou takový napůl odpočinkový víkend. A to jsme ho původně měly celý strávit na agility intenzivce v Klokočově...
V sobotu panička ale musela dopoledne prý něco neodkladně zařídit a na odpoledne mi slibovala nějaký parádní výlet, tak jsem se moc těšila. Nakonec se na výlet, nevím proč, nejelo a to jsem byla smutná:(, tak jsme se šly alespoň pořádně provětrat po okolí. Panička ještě přes den stihla po roce konečně vysát a vydrbat Mufa a udělala z něj nefalšované "psí auto".
Neděli jsme pak zahájily velmi časně. Budíčkem v půl 5, balením, úprkem na tramvaj a v 6 hodin jsme už seděly pěkně pohodlně samy v kupé ve vláčku směr Morava, přesněji Tovačov. Slíbily jsme Petě a Larince, že jim přijedeme na oplátku fandit, když ona jezdí držet palce nám při flyballu.
Po třech hodinách spánku jsme dorazily do probouzejícího se Olomouce. Podle instrukcí z idosu panička našla autobusovou zastávku a začaly stresy. Jelikož byla neděle, jízdní řády děravé jak cedníky, bylo nutné tento meziměstský autobus, který nás měl přiblížit až do Tovačova, chytit. Jenže na jedné straně ulice byly příjezdy a z druhé strany napsaný nebyl :(.
Nepomohl ani dotaz směřovaný na řidiče linky MHD, který zde zastavil, je přeci měšťák, tohle neví. Po několika radách od místních, že máme jít přímo na autobusák, kam bysme dojít stejně už nestihly, že tady odsud to určitě nejede, protože celý Olomouc v těchto místech je rozkopaný a vše je jinak, než má být, si panička vybrala tu poslední radu. Milá paní nám svěřila, že z této zastávky taky už jednou jela, a i když autobus napsaný neb, přijel. Rozhodla jsem se tedy těch pár minutek počkat a ono se uvidí. A autobus opravdu přijel. Za necelou hodinku už jsme vystupovaly v Tovačově a jelikož se k nám hned u výstupu hlásila jedna paní, co se jela také na tu "psí akci" podívat, bylo hledání cesty k fotbalovému hřišti hned veselejší. I tak se ale hned po pár krocích nedal přeslechnout zběsilý štěkot, který je tak moc typický pro konání psích sportů.
Po příchodu už jsme nalézaly samé známé tváře, popřály všem hodně štěstí, a panička mě proti mé nevoli umístila do kotce a sama se pak vykecávala s Peťou, které se náramně dařilo, naházela plno bodů v minidistance a po skončení dopoledního freestyle kola byla na úžasném 3. průběžném místě a před ní jen ti nejlepší od nás - Lucka a Kuba! Ale nebyla jsem celou dobu jen zavřená, také mě panička vzala vykoupat, a dokonce mi i zaházela diskama. Mluvila pak něco o tom, jak je strašně ráda, že přeci jen nemá v plánu naše "umění" nikde ukazovat. Neb ačkoliv už u Míši hází pěkně a docela obstojné rovné hody, tady se jí nedařil ani jeden a na mě si zas stěžovala, že špatně chystám a že je dobře, že jsme se nedohlašovaly ani do distančních soutěží :) Však ale ony jí to holky frisbeečkářský na táboře vymluví :-/
Ale jelikož se soutěžení poněkud protáhlo, a ještě v 5 hodin odpoledne se ani nezačalo druhé kolo kategorie Open, musely jsme si nechat finále ujít a mazaly zpátky na autobus, který nám zrovinka jel a který byl asi poslední bez přesedání. V Olomouci jsme si pak mohly vybrat ze 3 vlaků, které odjížděly během 10 minut a tak panička takticky vyřadila EC, které bývá šíleně narvané. Rozhodnutí se ukázalo býti správné a tak jsme se pohodlně usadily a v devět už byly skoro doma!
Holky, ještě jednou moc gratulujem! Jste fakt hvězdy!
11. - 13. duben 2009 - VELIKONOČNÍ AGILITĚNÍ - delegace z Ostravy - Velikonoce, oslava jara, tepla, delších dní a návštěvy z daleké Ostravy. Ano ano, drahé Můry Luca a Lucinka v doprovodu Peti Dostála za námi dorazili do Práglu a bylo to jak jinak než? SUPEEEER.
Drahé osazenstvo se dovalilo v sobotu k večeru. Babsinka sice trošku protestovala, když zjistila, že ta banda složená ze 2 borderek a pudlíka s lvíčkem bude ubytována u nás, ale smířila se s tím stejně tak, jako obsluha i hosté v naší vynikající barrandovské pejskům nakloněné pizzerce Kaskáda, kde nás s celou smečkou 5 pejsků uctivě přivítali. Večeře byla skvělá. Stejně tak jako usínání za zlovolného smíchu Oldy Kaisera jakožto nostalgické Bedny Edny.
Vzpomínáte si taky na Magion a seriál Bludička?
Více informací o tomto dokonalém seriálu
zde
Ráno jsme se pak probouzeli u Edny, zlé čarodějnice, nasoukali se do autíček a přesunuli se na cvičák do Stodůlek u naší kamarádky Peťky, kde probíhala celodenní agility intenzivka právě pod vedením Lucy. A byla pohoda, jako vždy na této milé akci! Dorazily samé známé pohodové tváře. Zvláště pak musím vyzdvihnout vzácnou návštěvu až z Litomyšle, Evíka s Jondíkem, Zuzku s Vikčou, Terku s Hedou a další a další a další. V poledne jsme s Evičkou vyrazily s lístečkem objednávek do zličínského McDonaldu, kde se nám podařilo zaměstnat snad veškerý personál. McFlurry nám natáčeli i samotní kravaťáci. Na nic jsme nezapomněli, v úmorném vedru i tu zmrzku dovezli, zkrátka holky šikovný :)
Skončilo se tak akorát, rozloučili jsme se a jelikož nakonec většina lidiček musela prchnout, z nápadu grilovat sešlo. Našli jsme si ale jinčí plán. Cestou domů jsme odvezli Lucinku na metro, aby mohla pokračovat za svou ségrou a já a Dostálci jsme zanechali psíčky u nás doma a vypravili se utrácet do outletové Fashion Areny. Večer jsme zakončili, opět s 5 čtyřnožci, neb Algidu vystřídalo bordeří štěndo Boomík, v Kaskádě a u líbezného vyprávění Bludičky.
V pondělí jsme si pak malonko přispali, neb nás nic nenutilo vstávat dřív. Jeli jsme se opět podívat do Stodůlek, kde probíhal druhý den intenzivek, tentokrát pod vedením Blanky Potočné. Pozdravili a pokračovali dál. Rozloučili jsme se s Dostálkama a vydaly se směr Dolní Bezděkov na návštěvu za maminou a Jendou na chaloupku a na obídek do nedaleké hospůdky.
Slunečné počasí přálo po celé Velikonoce, Babsinka mi dělala při běhání radost a já asi uschnu, protože se v pondělí nenašel žádný muž s pomlázkou :-P Jen příště budu muset té mé potvoře asi naložit víc co na práci, neb v úterý byla podezřele málo unavená!
zapsala panička
foto: Peťa
Moje fotky v galerii
zde
21. duben 2009 - JUMPINGOVÝ SPECIÁL - Hradec Králové - Jak jistě někteří z vás ví, téměř před rokem (přesně v červnu 2008) Babsi začala na závodech odskákávat zóny a já se tak rozhodla, že si uděláme závodní pauzu a zóny přeučíme na nějaké pěkné a spolehlivé.
A jak jsem si předsevzala, tak se také napůl stalo. Napůl proto, protože se zónami se stále pereme, respektive u terčíkové metody na clicker jsem po půl roce zkrátka nevydržela (přesněji to nevydržela moje nervová soustava) a od té doby přemýšlím, co dalšího vymyslím, ale zatím mi vše ztroskotalo na nemožnosti trénovat někde kladinu alespoň párkrát do týdne. Závodní pauzu jsem ale dodržela. V létě a na podzim jsme si na závodech vyzkoušely jen doskokanění v jumpingu a ačkoliv jsem zaplatila členské příspěvky Klubu agility i na rok 2009, nepředpokládala jsem, že v nejbližší době na závody vyběhnem.
Pak mi ale jednoho dne psala Peťa, a že prý v Hradci pořádají jumpingové závody a bylo rozhodnuto. Dokonce jsme se ještě jen tak tak vešly do kategorie jedničkářů, kam si myslím s našimi výsledky stále směle patříme :)
* * *
Konečně nadešel duben a náš velkolepý návrat na závodní dráhu, ehm parkur. Jelikož ale už od léta pravidelně nikde agility netrénujeme, byla jsem na to velice zvědavá. Za zimu jsme stihly 2 tréninky u Tondy Grygara, 3,5 intezivky u Lucky Dostálové (na jedné jsem Babsi vyměnila za Misíčka), 2 tréninky v Masečíně u Evy Bukričové a 3 návštěvy Péti ve Stodůlkách. Tu poslední jsem naplánovala na pátek, přeci jen Babsi překážky viděla naposledy pořádně v únoru, a tak jsem potřebovala alespoň trochu oprášit stahovačky a vůbec vyzkoušet, jestli bude Babůnka schopná v té vší radosti i trochu vnímat. A ona, zlatíčko, vnímala!
Po tréninku jsme naložily Peťu, Laru i Maxíka do Mufa a odvezly si je k nám domů, aby se nám ráno lépe vyráželo rovnou směr Hradec. Vstávání bylo kruté, ale cesta uběhla rychle, nastudování cesty se ukázalo býti důkladné a za skvělé navigace Petry jsme dorazily až na místo. Tam se mě zmocnil ten starý známý pocit "agi závody", na který jsem za ten rok téměř už zapomněla. Přihlásil se v plné síle a mě začalo šimrat okolo žaludku. Zaprezentovali jsme se, usadili se na jedné straně parkuru a vyhlíželi známé tváře. To pro mě byl trošku šok, neb na závodech v Praze, ale už i na Ostravsku znám téměř všechny a když ne osobně, alespoň od vidění. Tady jsem se nechytala. I když pár Pražáků nakonec taky ještě dorazilo.
* * *
A už tu byl první parkur. Stavěla paní rozhodčí Plíštilová, small začínali a my šly na start hned jako druhé. V celém tomhle stresu jsem úplně pozapomněla, že se na závodech čeká s vyběhnutím až na písknutí rozhodčí (no, asi bych měla přeci jen jezdit na závody o trošku častěji) a tak mě to trošinku zaskočilo. Plánované odložení na startu jsem pak už nezvládla, neb jsem se bála, že tam Babsi zkrátka nezůstane. V náručí se mi celá vrtěla a naříkala, když běžel PRTík před námi. A už jsme běžely. Moc si z běhu nevybavuji, jen to, že to bylo šílené tempo, adrenalin a... už jsme byly v cíli. Babsi krásně reagovala, neshazovala! a dokonce i kruh trefila. Trať byla docela záludná a téměř dvě třetiny závodníků se vyDISkali. Bylo z toho 4. místo a před námi samí šampióni jen o fous rychlejší. Byla jsem v euforii a tolik lidí se za mnou po běhu zastavilo, že jsem se až divila, kdo všechno nás sledoval. Chválili Babsi, jak pěkně se snažila a nekrosila laťky a já je ubezpečovala, že to musel být omyl, že v dalším běhu si to jistě vynahradí.
* * *
A taky že jo. Ale nepředbíhejme. Na druhý běh jsme si musely počkat poněkud déle, neb první jumping se krapátko protáhnul a druhý se začínal od largů. Mezitím ale vysvitlo přímo letní sluníčko, teploty ve stínu stoupaly nad dvacítku a na sluníčku se nadalo téměř vydržet. I přesto ale většina do stínu odstěhovala jen své čtyřnožce a sami si užívali hřejivých paprsků. Někteří až přespříliš a tak se mi tílko vymstilo a nemaje krému na opalování (koho by také napadlo si ho brát, když jsem ještě minulý týden nosila kulicha), jsem si poněkud sežehla ramena a aby toho nebylo málo, jen z jedné strany. Takže se mi už nevím kdo posmíval, že budu jak fanoušek nejmenovaného fotbalového klubu.
Ale to už tu byla prohlídka, ve které jsem narazila na trošku zákeřnou rozlišovačku tunel /slalom, pak motanici z překážek a ještě jednu už více zákeřnou rozlišovačku pevný/látkový tunel. Na startu si to přímo říkalo o odložení a já se rozhodla, že navzdory tomu, že na závodech nejsem schopná Babsinu odložit a odpoutat se od ní na pár kroků (v tréninku samozřejmě bez problémů, ale od té doby, co mi jednou na závodech vystartovala předčasně, to zkrátka psychicky nezvládám) si to tu hezky vyzkouším, případně se i DISknu a podle potřeby ji na start vrátím. A jelikož chci začátek běžet na pravou ruku, pěkně si jí odložím na levou a nadejdu si jí a tím ještě pojistím odložení. Přinesla jsem ji na start, položila na zem a vyběhla. Áááááá, nechápu, nejradši bych si v tu chvíli nafackovala, ale to už jsme byly za druhou překážkou a já musela improvizovat, jelikož jsem Babsinku samozřejmě měla na druhé ruce, než jsem si dělala prohlídku. Krkolomně jsme zvládly začátek, snad jen díky krásně vzdušným parkurům, které Slávka Podmolová staví a pak už jsem se jakž takž srovnala, křížení před slalomem se mi dokonce vydařilo podle představ a Babsi o nastražený tunel ani očkem nezavadila. V motanici překážek se mi sice okolo bočnice točila na druhou stranu, než jsem očekávala, ale díky mé bleskové pohotovosti, u mě spíše nevídané, jsem zareagovala včas a nasměrovala ji do správného tunelu. V druhém kole okolo parkuru se nic zvláštního už nedělo, snad jen to, že popadaly 3 laťky (já to říkala :) a pak ještě Babsi nepochopitelně minula cílovou překážku, kterou jsme zvládly opravit, ale měly tak na kontě odmítnutí a ve výsledku i trestné body za čas. Doteď se divím, že jsme ten parkur vůbec doběhly :) Ale opět musím vyzdvihnout to, jak krásně a rychle a přesně Babůnka reagovala.
* * *
Třetí jumping stavěla opět Slávka a jelikož ten předchozí smallíci končili ani jsem se nenadála a opět jsem si procházela trať. Parkur se mi moc líbil. Byla to klasická rozběhovka na závěr, nic moc záludného, na radost, velké vzdálenosti a tunýlky. Z výsledků jsem tušila že v "jedničkách" se většina psíčků už alespoň jednou DISkla a tak ve mě svitla naděje, že když se nám podaří tenhle běh dokončit, třeba se na nějakém tom místě v součtu i objevíme.
Ačkoliv byla hned pod startu rovinka, rozhodla jsem se už neřešit odložení a vybíhat z ruky. To máme dostatečně potrénované díky naší osobní trenérce, že Luci :) A když jsem se soustředila, abych opravdu běžela, tak jsem i bez náskoku zvládla Babsku ukočírovat, s minimálním obloukem zlomit do protisměru do tunelu a pokračovat v běhu. Následovala řada, se stahovačkami mezi bočnicemi, a tady jsem srábek šla na jistotu a pečlivě pohyb přeháněla, aby mi náhodou neustřelila na skočku z druhé strany. Zadařilo se a následoval úprk skrz podivně zatočený tunel, který nečekané množství pejsků zaskočil a hodně zpomalil, a mně se dokonce podařilo duchapřítomně na Babsi u skočky počkat, abych ji neutekla přespříliš a ona ji tak neminula a rovinkou do cíle. Hurááááá, spadla jen jedna tyčka my poprvé doběhly všechny běhy v rámci závodů bez jediné diskvalifikace! Měla jsem opravdu radost, Babsinka celý den šlapala jak hodinky šikulka moje a teď už jsme si obě mohly jen užívat a koukat, jak dobíhají ostatní. Konečně jsem taky měla možnost jít něco pořádného zakousnout, bohužel v kantýně už bylo k mání jen kafe :(
* * *
Čas neúprosně letěl a doběhalo se až v podvečer. S našimi umístěními, 4. místo, ve druhém běhu předposlední ze všech doběhlých a díky chybě v posledním běhu místo 11. jsme při vyhlášování jen tleskali těm úspěšnějším a čekali jsme až si Péťa s úspěšným Maxulkou převezmou všechny ceny. Vyhlašovaly se také součty v každé výkonnostní a velikostní kategorii, ale bohužel jen první místa. O to neuvěřitelnější bylo, když jsem zaslechla své jméno. S kupou trestných bodů za druhý běh, by mě to ani ve snu nenapadlo. Ale postupové rychlosti se určovaly pro mě novinkou dle nového řádu a násobením koeficientem nejrychlejšího bezchybného psa, čili reálnou možnou postupovou rychlostí. Díky tomu jsme se posunuly před spolehlivé bezchybně běhající pomalé pejsky, kteří tak nasbírali za čas ještě více trestných bodů, než my za shozené laťky. Byla jsem nadšená a troufám si říct, že to byl náš životní úspěch! Tím spíš, že ze všech 40 smallů jsme se ve výsledku umístily na úžasném 3. místě, hned za dvěma trojkovými týmy a dokonce s nejrychlejším časem :)
Ceny jsme odstěhovaly do auta a vydaly se vstříc domovům. Cestou jsme ještě navštívily již skoro tradiční kynologovu zastávku u McDonalda, odvezly Peťu a kolem půl 10. dorazily také domů.
Tak kdyby mi tohle někdo řekl předem, asi bych se mu vysmála, ale je pravda, že takhle jednou za rok, na těch jarních závodech (předloni Tábor a loni Soběslav), se nám vždy nějak zázračně povede se v součtech nepochopitelně prosadit. Čím to je, to opravdu netuším, ale zdá se, že nám ta pauza prospěla. Co bude dál, se uvidí. Jedno je ale jasné, příště, až nějaké někdy nastane, už budeme startovat ve dvojkách :)
zapsala panička
Galerie ze závodů
A tady VIDEO našich běhů
(26. -) 28. - 29. březen 2009 - 4 za 4, aneb 4 sporty ve 4 dnech :) - Po delší době zase pořádně nabitý víkend. Vlastně nejenom víkend, ale když to vezmu kolem a kolem, tak už to začalo ve čtvrtek a sice tradičním nočním flyballovým tréninkem. Podle slov paničky prý rozhodně tradiční nebyl. Nevím, co se jí nelíbilo, protože všichni až na ni vypadali, že se ohromně baví a já se taky bavila. Rozhodla jsem se nováčkům z PRKu ukázat, že se nemají podceňovat a že i já ostřílený závodník někdy mám chuť zazlobit :) A tak jsem se předváděla, pouštěla míček, obíhala překážky a místo střídaček nabíhala útokem na kyblík s posbíranými tenisáky. Ale sranda musí být, že!
* * *
Na pátek nám panička domluvila soukromý trénink agility u Péti ve Stodůlkách. Prý je to víc než nutnost, když nás za týden čekají TY závody (už od června minulého roku, jsme na žádných nebyly). A bylo to supeeeer. Moc jsem si to užila, hrozně mě to bavilo. Počasí sice vyhrožovalo deštěm, ale nakonec bylo přijatelně. Zaběhaly jsme si pár sekvencí, vyzkoušely rozlišovačky slalom /tunel a samostatné náběhy, nafotily nějaké obrázky a mohlo se jet domů.
* * *
V sobotu jsme pak celkem neplánovaně vyrazily do Bráníka na louku k Vltavě, abychom se zúčastnily tréninku dogfrisbee u Míši Andrové. Talíře jsme přes zimu nechaly odpočívat, naposledy jsme házely na podzim také u Míši:-X při jednom z posledních loňských sluníček. A sluníčko, tentokrát už snad skutečně pořádně jarní, nám svítilo celou sobotu. Bylo nádherné teplo a páníci mohli konečně odložit péřovky a být jen v mikinách. Společnost nám dělala Pája s Mikeym a tak máme i fotečky, děkujem! Holkám to už docela jde a tak házely a házely. Učily se mířit na cíl a pak také dohodit co nejdál a rovně. Musím paničku moc pochválit, protože už se jí daří pěkné hody, rovné, dlouhé a to i s mými malými disky. Já byla také chválená i od Míši, pochytala jsem téměř všechny disky a bez krkolomných dopadů. Vyzkoušely jsme přeskoky a vaulty, dog catch a flipy přes nohu. Měla jsem jazyk až na vestě, ale hrozně mě to bavilo. V mezičase se paničce povedlo něco i vyfotit.
celou galerii najdete
zde
* * *
A už tu byla neděle a posun hodin na letní čas :) Moc nevím, co to znamená, ale jedno jsem měla jasné, odmítám vylézat tak brzo z pelíšku. Nakonec se ukázalo, že panička je trdlo :) Díky vlastní iniciativě přeřídila, než šla spát, téměř veškeré hodiny, co v bytě našla a stejně tak i svůj nový chytrý mobilní telefon o hodinu dopředu. Tomu pak začal zvonit budík uprostřed hluboké noci, protože se ještě chytře sám posunul o hodinu vpřed. Panička vylítla a kouká po pokoji, na nepřeřízené hodiny, na displej chytrého videa na protivně zvonící mobil. Na každém přístroji je jiný čas, 3:30, 4:30 a 5:30 a jelikož má v 6:30 vyzvedávat holky na Smíchově, je v tu ránu absolutně probuzená. Pro jistotu se jde podívat do kuchyně na družicí řízené hodiny, které ukazují přesný čas a dozvídá se, že je teprve půl páté. Probraná je ale už natolik, že si už nejde znovu lehnout. Což absolutně nechápu a dál ležím nehnutě v pelíšku. Jaký blázen by vstával dobrovolně vlastně v původních 3:30 a ještě k tomu v neděli??
Za hodinu ale musím ven i já a čeká nás cesta do Letňan a odtud už v plné sestavě Bára s Annie a Evča s Agnes směr Kralupy nad Vltavou, kde probíhají coursingové závody. Střapečééééééék. Sice jsem ho zatím viděla jen jednou, ale byla to láska na první pohled. Přijíždějí další a další známí, zaprezentujeme se a čekáme u startu. Všichni už odběhali a já jsem pořád zavřená v přepravce. A pak už mě panička obléká do postroje a vede na start. Dívám se, jak běží pejsek přede mnou a nemůžu si pomoct a musím to hlasitě komentovat! A už jdu na start a běžíííííííím (video). Prý je tenhle běh v něčem jiný, než můj první v Lounech. Prý je důležitější a když ho zvládnu a ještě dva další, tak dostanu licenci a bude ze mě coursingový závodník. To ale nevím, co znamená a tak jako tak běžím a běžím a v cíli se můžu pořádně zakousnout. Super!
Následuje dlouhé čekání, které si krátí paničky na obědě a my pejsci pak hraním na louce. A už je tu druhé kolo. Tentokrát poběžím ve dvojici s Annie. Dostávám na záda červenou dečku a pro jistotu náhubek, nic z toho ale nevnímám, protože myslím jen na střapeček. S Annie nám to vážně jde na jedničku, úspěšně manévrujeme a nadháníme si ten zrádný střapec, abysme ho v cíli obě současně zabily :) (video) Dokonce bych prý ani nutně nemusela mít v dalším běhu náhubek, že jsem byla hodná a s Annie se o kořist podělila, aby taky ne, za tak pěknou spolupráci. Tak to je ze mě už dvoutřetinový závodník. I když to prý moc neznamená, protože s vytížeností našich víkendů to tak vypadá na jeden střapeček za rok :( Ale to nevadí, už teď se moc těším!
A teď mě, prosím, omluvte, dostala jsem pigáro a tak jdu odpočívat a vstřebávat všechny ty prima zážitky.
1. březen 2009 - VÝLET NA "ČERTOVY HLAVY" - LIBĚCHOV (u Mělníku) - Dlouho plánovaná akce s Pájou a její smečkou byla přeci jen tu. Panička sice zkoušela něco jako, že je hrozně nemocná, a v pátek a sobotu proležela v posteli, nicméně jí asi pohled na ztrápenou unuděnou psí dušičku natolik zmátořil, že v neděli ráno nastartovala Mufa a vypravily jsme se směr Vršovice. Cestu už má nacvičenou a tak kupodivu trefila napoprvé. (jo, to vám musím prásknout, že ve čtvrtek při cestě na flyball, ano opravdu na flyball, už nám začaly opět pravidelné tréninky, zapomněla sjet z barrandovského mostu směr Smíchov, automaticky jela na Jižní spojku a tak si vyzkoušela další z možností, jak dojet do Letňan, hihi :)) Pája už byla připravená a tak nic nebránilo tomu naložit její početnou smečku do kufru, který po vyklizení všech autokrámů je opravdu nad očekávání u takového pidiautíčka velice prostorný.
Nastala chvíle, které se panička děsila a sice trefit od Páji nejkratší možnou cestou přes centrum směr Letňany. Musím jí pochválit, opravdu to zvládla a nedělní dopolední provoz byl na takové "vyzkoušení" naprosto ideální. Cestou už se nic moc zajímavého nedělo a s jedním zastavením téměř před cílem a poradou s paniččiným chytrým mobilem, jsme hladce trefili až do obce Liběchov, kde jsme zaparkovali na návsi a dál pokračovali konečně pěšky.
Byla to paráda, počasí sice moc nepřálo, bylo pod mrakem a slibované sluníčko celý víkend nikde, ale nepršelo a bylo 10 stupňů nad nulou, takže vlastně docela ideální na procházkování. O to víc se paničky divily, když jsme za celou první půlku procházky potkali jen jedny další turisty. A pejska, krom těch uštěkaných za ploty, vlastně ani jednoho. Vyslechli jsme si něco o tom, jak můžeme být rádi, že zrovna my máme tak ochotné a obětavé paničky, které s námi chodí na výlety. A jo, bylo to prima. Běhali jsme, honili se, hráli si celou cestu a někteří odvážlivci se i koupali. Tedy běhali všichni krom Lijánky, která nejenže je neomylná stopařka a hlásička zvěře, což nám také náležitě předvedla, ale krom toho ještě hárá a tak byla odsouzena k tomu jít celou cestu uvázaná na vodítku.
Cestou jsme míjeli sochy vytesané přímo do pískovcových skal. Paničky nás donutily udělat hromadné foto s hadem. A jinak jsme ten 12 km okruh ušli cobydup. Tedy téměř celý, poslední asi 3 km prudkého stoupání a klesání paničky hekaly jak divé. Ale chtěly vidět ty děsivé vytesané hlavy čertů? Chtěly :) Mně upřímně se tedy vůbec nelíbily a byla jsem ráda, že jdeme pryč.
V závěru vycházky, už na dohled auta, jsme se smečkou rozhodli, že uděláme ještě takové zpestření a tak jsem vlítla do strouhy, co tekla podél cesty. Ale nebyla to ledajaká strouha, nýbrž stoka a černočerným bahnem, které jsem po vylezení ven měla všude. Následovala mě Fionka i Majk, ale já byla zaručeně nejčernější. Aby taky ne, když mám to privilégium nejet v kufru, ale na zadní sedačce :-P A ještě Sherrka se rozhodla v ten nestřežený okamžik něco voňavého zbaštit, zkrátka aby nebyla nuda. Výborné zakončení parádní procházky :)
Následovalo nalodění se a vzápětí nekonečné čekání, až nám padne zelená. Jedna zastávka na benzínce, kde paničky natankovaly energii v podobě Shocků a další už v Praze po dlouhém, ale úspěšném hledání, u McDonalda. Alespoň, že měly tolik taktu a šly se najíst dovnitř do restaurace, většinou nám s tím totiž voní v autě pod nosem. I když se jim moc nechtělo, že prý se bojí, že je z restaurace vykážou, jak jsou celé od bahna, hihi :)
Děkujeme za výlet a snad brzy opět někam vyrazíme!
Více fotek ve fotogalerii
21. únor 2009 - AGILITY INTENZIVKA - MASEČÍN - Další agility intenzivka je za námi. Tentokrát ale nebyla celodenní, jen půldenní, dvě skupinky dopoledne a dvě odpoledne, vždy hodina trénink, hodina pauza a hodina trénink. V důsledku toho jsem byla poměrně smutná, že se tam nesetkáme s našimi kamarády s Pájou od bíglíků a Peťou Lírinkovou, které obě jely už na dopoledne. Alespoň, že jsme měly společnost v podobě Péti s Laruškou.
Jelikož tento týden vytrvale sněžilo a na naší silnici před barákem to vypadalo jak na horách, rozhodla jsem si dát dostatečnou rezervu. Na místo jsme tak dorazily o půl hodinky dříve. Cesta byla průjezdná bez problémů, až na moment, kdy jsme potkaly přímo v serpentinách autobus a ve mně byl maličká dušička. Ale zvládly jsme to a úspěšně dorazily do cíle.
Trénink nám tedy začínal až za půl hodiny, tak jsme se rozhodly jít se nejdřív projít po okolí. Bylo to tam jako v pohádce, hluboký sníh křupal pod nohama, kolem zasněžené stromy a Lara s Babsi řádící v závějích. Litovaly jsme, že s sebou nemáme ani jedna foťák :(
Ale už tu byl trénink. První hodinu se nám trenérem stala Vlaďka Čištínová, která si počínala poněkud rozpačitě a ve výsledku jsme si tu hodinu odběhaly tak nějak samy. Postrádala jsem výtky a rady k vedení. Pozitivní ale bylo, že jsme si vyzkoušely jednu "trojkovou sekvenci", která se nám nakonec na několikátý pokus povedla.
Hodinovou pauzu jsme strávily ve vytopené galerce, s horkým čajem a párkem. V hale byla opravdu kosa.
Druhý trénink už byl pod vedením Evy Bukričové a byla to příjemná změna. Vyzkoušely jsme si odložení, samostatné překonávání šikmo stojících překážek a zajímavé náběhy na kladinu. Opačné strany zónovek, tedy zóny měla Babsi parádně odskákané, i když áčko se jí sem tam povedlo pěkně v plné rychlosti prošlápnout.
A jak se nám dařilo? Musím říct, že byla Babsi hodně pozorná, pečlivě mě sledovala a hezky reagovala. Zejména první hodinu. Také se docela snažila a krom příšerného kotrmelce přes dálku jí ani moc latěk nepadalo. Rozhodně si nenecháme ujít další příležitost se do Masečína vrátit.
Unavené, vymrzlé jsme se vydaly na cestu zpátky a protože jsem vezla Peťu domů do Řep, zastavila jsem se ještě na návštěvě u mamky a Jendy, kteří bydlí o ulici dál. Dostala jsem teplou večeři a pokračovaly jsme na návštěvu k Coufalům, kde jsme dostaly instrukce na neděli, vyzvedly krmení a pokračovaly domů. Cestou nahoru po barranďáku se mi ještě jaksi nepodařilo dodržet předepsanou padesátku, kterou tam snad nedodržuje NIKDO! A o trochu rychleji, opravdu o trochu, Muf není z nejsilnějších a do kopce mu to zrovna dvakrát neakceleruje, jsem ještě lízala na semaforu oranžovou. Ve stejný moment mě výrazně rychleji předjíždělo zleva jiné auto, taktéž na oranžovou a za ním další, to stopro už na červenou. Jaké bylo mé zděšení, když se na něm objevil znenadání blikající majáček a směroval auto přede mnou ke krajnici. To začalo zpomalovat a já elegantně přejela do levého pruhu, a po 100 metrech zabočila k nám do ulice. No fuj, takhle mě stresovat!
Babsi byla zničená a já taky, hlavně tedy psychicky, bylo toho na mě poslední dobou nějak moc a sluníčka je pořád málo...
zapsala panička
6. - 8. únor 2009 - KLOKOČOV, TENTOKRÁT TROCHU JINAK - Ačkoliv jsem původně vůbec neměla v plánu na únorovou agility intenzivku jet, osud a přátelé tomu chtěli jinak a tak jsme se v pátek přeci jen vypravily opět na známé páteční "Écéčko" směr Ostrava. (I když vlastně tentokrát to bylo pozdější "Ícéčko", ale na tom asi nesejde :))
Tomuto víkendu ale předcházel poměrně nepříjemný týden. Babsi, jak už jste si asi všimli v aktualitách, chytila nějakou virózu a aby toho nebylo málo, v noci z pondělí na úterý, z ní vše začalo lítat všemi možnými směry a zastavit se nám to povedlo až téměř po 20 hodinách. Myška vypadala na umření, takhle hotovou jsem ji ještě neviděla, nechtěla sníst nic a hlavně byl i boj dostat do ní nějaké tekutiny. Nicméně v pořadí na již třetí návštěvě na veterině za tři dny dostala ATB a začala se stabilizovat. Musela jsem jí rozmazlovat vařenými kuřecími prsíčky a rýžičkou a začala to být zas ta moje správná hyperaktivní Babsinka.
PÁTEK
Takže odjezd v pátek byl přeci jen ohrožen a já ještě z práce jaksi nestíhala, ujel mi těsně před nosem bus domů, další jel za 20 minut a při balení jsem zapomněla na přezůvky. Byla jsem neskutečně ráda, když jsem konečně seděla v klidu ve vlaku. Babsinku jsem zabalila pořádně do deky, aby mi neprochladla a já sama opět nadávala na šílenou nevypnutelnou ledově foukající klimatizaci, která je sice fajn, ale ne, když fučí do stejného místa čtyři hodiny v kuse. Cesta uběhla neskutečně rychle, musím říct, že icq v mobilu je vážně vychytávka. Také byla sranda, jak se mě Luca i Lucinka zděšeně ptaly, kde že to jsem, že jsem online, když mám už dávno být na cestě :)) Chichi. Ale tahle namožený palec jsem snad ještě nikdy neměla.
Na nádru nás vyzvedla Luca, následovala návštěva obchoďáku, pokec nad lahvinkou muškátu a psychická příprava na náročný víkend před námi.
SOBOTA
Ranní vstávání přestávám nějak zvládat. Rychle jsme se přesunuli do Felinky, vyzvedly Lucinku a Algidou a uháněly směr Klokočov. Tam už pomalu začínalo být živo. Šly jsme se ubytovat, postavit parkur, obstarat Lucčiné pejsky, neb ta jako vždy trávila téměř 24hodin instruktorováním na parkuru.
Celodenní maratón, kdy jsme vařily čajíčky, venčili psí kluky (Monťa, Misík a Neo), psí holky (Babsi a Algida), asistovaly na parkuru při zvedání latěk a prostě snažily se nezmrznout. I když uznávám, že tentokrát počasí opravdu přálo a bylo moc hezky a nad nulou.
Největší zrada ale asi nastala pro Babsi, neb ta ve známém prostředí neomylně zamířila do jízdárny, že se teda jde jako běhat a ono ne. Chuděrka nechápala. Nicméně koncem týdne teprve dobrala ATB a tak to na celodenní honění se po parkuru a rychlém střídání teplot, opravdu nebylo. Bylo mi jí líto, když jsem ji nechávala na pokoji spinkat a bylo mi jí líto ještě víc, když jsem viděla její nechápající vytřeštěný výraz, zatímco jsem z pokoje brala ven samotného Misíka a ji tam nechala.
Naskytla se mi totiž možnost zkusit si potrénovat alespoň s náhradníkem, když mám toho maroda a tak jsem nabídku přijala. Sice jsem se bála, jak to půjde, ještě nikdy jsem s žádným jiným psem krom Babsi na překážky nevyběhla, ale ve chvíli, kdy jsem si vzala do ruky párek, Misík na mně mohl oči nechat, dokonce se nenechal zavolat ani Lucou (chichi, ale co mi jen tak, ehm, připomíná:)) a běhali jsme. A troufám si říct, že nám to spolu fakt šlo. Žádné padající laťky, a ovladatelnost Misíka mě uchvátily. Hrozně mě to bavilo a spoustu věcí se nám dařilo dobíhat napoprvé. Možná se mi povede vyškemrat i nějaké to videjko. Byla to určitě zkušenost k nezaplacení, a hlavně to byla fakt zábava. Jen, prosím, Babsince ani muk. Asi by se mnou pak nemluvila. Tak pššššt.
Večer následovalo promítání videa z tréninků a z MS v agility z roku 1998, které mělo obrovský úspěch. A ačkoliv bylo teprve něco krátce po desáté hodině, my šly zalehnout.
NEDĚLE
I druhý den probíhal v podobném duchu až na to, že přijely další fajné tváře. Jmenovitě pak Renča a Muf s Pufem. A tak mohla ta pravá zábava začít. Opět jsem běhala s Misíčkem, ale aby to Babunce přeci jen nebylo líto a protože už od čtvrtka opravdu vypadala velice dobře, na úplně poslední rozběhovky, jumpingové rovinky pro radost, jsem si vzala do haly s sebou a to bylo něco. Nejde ani popsat to její nadšení. Běhala krásně, přesně, rychle a ovladatelně, v což jsem ani nedoufala a hlavně se u toho celou dobu doslova smála. Měla jsem opravdu radost.
Ale to už tu byl konec, loučení a cesta domů, která se mírně zkomplikovala celodenním hustým sněžením a že Klokočov skutečně neleží na hlavním tahu :)
Děkuju všem, díky kterým jsem si tenhle víkend mohla užít, a té bezva partě lidí, která se tam vždy sejde.
zapsala panička
Přímo agilití fotky v galerii
24. leden 2009 - AGILITY INTENZIVKA - MASEČÍN - Naprosto nečekaně se nám naskytla příležitost dostat se na sobotní agility intenzivku pod vedením Evy Bukričové. Brala jsem to všema deseti, neb agi nám opravdu chybí, do Masečína jsem se chtěla podívat už dlouho a u Evy jsem ještě nikdy netrénovala. Tím spíš, že společnost nám měla dělat Peťa s Laruškou a PRK agentky Péťa s Lírou.
V sobotu ráno jsem tedy všechny 4 holky vyzvedla na Barrandově a vydaly jsme se směr Villa Gineta. Tímto bych jim chtěla poděkovat za navigaci. Nevím nevím, zda bych tam trefila sama na první pokus :)
A pak už se běhalo. Třikrát po hodině tréninku. Zajímavé sekvence, Babsinka ve svém živlu. V začátku neřiditelná, ale veselá, později stejně nadšená a už trošku sehranější i se mnou. Jelikož ale pořád válčíme se zónami, rozhodla jsem se je alespoň pro teď, když není možnost kde trénovat sestupku, zóny úplně vypustit a hnát kladinu co největší rychlostí. V prvotním šoku byla zóna na áčku. Ale to asi taky poprvé a naposledy:)) Kladinu má Babsi natolik přesně odměřenou, že odskakuje nádherně nad. I když prý v jednom běhu sice zónu skočila, ale směrem dolů protáhla krok a zrychlila, což by byl krok tím správným směrem. No, uvidíme. S tímhle se asi musím srovnat já sama, na druhou stranu musím říct, že je pohodlné zóny na tréninku vůbec neřešit. Tohle se mi nepoštěstilo už dlouho a bylo to fajn.
Den to byl strávený příjemně. Když jsme neběhaly, seděly jsme v teploučku vytopené galerie a pozorovaly ostatní, nebo byly proběhat pejsky na poli. Mezi mraky se prodralo i sluníčko a tak bylo opravdu jarně.
Jen jediná věc se mi nepodařila dodržet a to sice to, že se mezi jednotlivými tréninky budu učit. Samozřejmě, že jsem se dál jak k první stránce nedostala a možná i proto pondělní zkouška zrovna nedopadla podle představ, ale tak příště:) Za toho maximálně spokojeného a příjemně unaveného teriéra to rozhodně stálo!
zapsala panička
17. leden 2009 - ZA SLUNÍČKY DO UNHOŠTI - Jelikož mě panička přes týden hrozně moc zanedbává, slíbila mi na víkend nějakou pořádnou akci a tak jsem se těšila.
Krátce po poledni jsme nastartovaly Mufa a vypravily se směr Unhošť. Tam nastalo krapátko bloudění. Panička hledala podle instrukcí třetí ulici doleva, mající v paměti zhruba představu o mapě, ale nějak se jí nedařilo napoprvé odbočku trefit. Musely jsme se tedy kousek za vsí otáčet a pokusit se ji objevit jízdou z druhé strany. Jedeme, jedeme a hledáme, kde že asi jsou ty novostavby, kde na nás mají Sluníčka čekat? Nakonec se dostaneme až kamsi k rybníku na opačný konec a kde nic, tu nic. Panička zvedá telefon a volá o pomoc. Dostává další instrukce a název ulice, který se po chvilce pohotově snaží zadat do svého nového chytrého mobilního telefonu. A vida, nejenže nám to našlo náš cíl, ale blikající červený puntík nám přesně na opačném konci obrazovky ukazuje naší aktuální polohu. Panička je nadšená, "Ono to FUNGUJE!" Otáčíme se a už bez potíží nacházíme uprostřed té správné ulice mávající Sluníčka. Luci, děkujem, ale stačilo říct rovnou, že je to třetí ulice doprava :-p chichi. No nevadí, našly jsme se úspěšně a mohlo se vyrazit na prochajdu.
Udělaly jsme si krásný okruh podél zamrzlých 2 rybníků. S Algidou jsme se ani na momentík nezastavily a když jsem ji zrovna netrimovala na krku, tak jsme i s Dorinkou běhaly za talířem a bylo to super. Potkaly jsme plno pejsků, krásně se proběhly ve snížku, zbaštily pár koňských kobližků, zkrátka, co víc si přát.
Když nám po hodince a půl začala být zima, vydaly jsme se na cestu zpátky a zapadly do hospůdky. Panička mi nevzala ani deku, abych nemusela ležet na zemi. Prý ji měla v autě, ale tam je mi prd platná, že? A tak jsem se chudinka maličká choulila na svém "kamarádovi" oblečku. Asi nikdy jsem ho neviděla tak ráda. I přes to jsem se snažila nespustit svůj vyčítavý pohled z paničky. Ta si mě ale jako vůbec nevšímala, neb u vedlejšího stolu probíhala právě nějaká rodinná oslava. To byste ale museli vidět. Osazenstvo, které bylo patrně jednou větví jedné velké rodiny. (To jsme prosím usoudily podle neuvěřitelné podoby babičky - mimochodem oslavenkyně, dvou paní ve středním věku, a 3 kusů náctiletých nejspíš potomků:) Přítomní měli na hlavách kelímky (hádaly jsme, že to byla domácí výroba z plastových pohárků na pití, které ale vypadaly spíše jak kelímky od jogurtu:)), nejvíc slušel dědovi :-D
No, asi vidíte, že jsme měly o zábavu postaráno během pití čaje, jezení polévky i dezertu. Panička byla pak překvapená, že konečná útrata byla celých 65 Kč. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav :) Náladu se nám ale vytrvale snažil pokazit pan číšník, který hádal naším paničkám asi tak 15 let, soudě podle jeho vystupování.
No a zbývala cesta zpátky k autíčku, ještě naposledy se proběhnout po tmě po poli za talířem a hurá domů. Děkujeme, holky, za bezva procházku. A doufám, že do konce ledna ještě něco zvládneme podniknout!
11. leden 2009 - SNĚHOVÉ AGILITY - Po dlouhatánské době jsme se opět vypravily na agility k Péťe do Stodůlek a bylo to bezvadný. Já si prvně zkusila vykutat Mufa z pod přikrývky sněhu a ledu a taky jaké je to bruslit a autíčkem na sněhu. I když uznávám, rozhodně jsou po týdnu silnice již suché a protažené, ale cesta ke cvičáku nee :)
Běhalo se na sněhu a to pro nás byla téměř premiéra. Já měla co dělat, Babsi byla nadšená, a účel splněn. Terierka unavená, já spokojená, že jsme zas něco spolu podnikly a zkrátka moc děkujem Pétě a snad to nebylo naposledy.
zapsala panička
