ENDORFINOVÝ VÍKEND, aneb sobotní Jahodová Bowle a nedělní výšlap na Sněžku - Znáte to? Když máte za sebou zničující víkend, s minimem odpočinku, neustále na nohou a přesto se v pondělí vzbudíte poměrně čerství a ještě k tomu s neodpáratelným úsměvem na ksichtě? Tak tak se cítím právě dnes i já.
Popravdě, je to už dlouho, co jsem zažila takovýto euforický pocit po nějaké akci. Dost možná je to také tím, že poslední závody jsme s Babsinkou absolvovaly v květnu (flyballový Eager´s Cup) a poslední agilití dokonce před více jak rokem loni v červenci. Ostatně loňské Opatovice byly vlastně počátek konce našeho dosavadního závodění a celý rok jsme jen pilovaly zastavované zóny, o kterých vlastně to dnešní povídání skoro celé je :)
Všechno začalo hecem, že přeci zóny na kladině v tréninku už míváme pěkné, tak proč je nezkusit otestovat i v závodní atmosféře. Kladenské halovky se zdály být ideální příležitostí. Nahrávalo jim jednak teplé zázemí tělocvičny, které dopřává jen minimum zimních závodů na našem území a druhak přítomnost spousta známých tváří, kamarádů a také naší trenérky Pavly. A tak jsem se nechala přemluvit s vidinou toho, že je to ještě daleko.
Rozhodla jsem se nás nahlásit jen na jeden den. Přeci jen po takové době, jsem si říkala, že začneme zlehýnka. Začala jsem se nakonec i docela těšit. Jenže jak se závody blížily, startovka se závratně plnila a mně bylo pár dní dopředu jasné, že vzhledem k tomu, že mají přednost přihlášení na oba dva dny, na nás se nedostane.
PŘED VÍKENDEM
Ve čtvrtek před závody jsem se ještě nechala vyhecovat a s předpovědí krásného počasí zlákat Míšou od hovíků na výšlap na Sněžku. Mnozí z vás asi ví, že o zdolání naší nejvyšší hory básním už dlouho, pár let, nejčastěji pak při příjezdu na kynologickou akci konanou poblíž, na kterém máme závodit :) A tak jsem se upsala ďáblu a s vidinou odpočinkové soboty strávené místo na závodech doma, mi přišlo hezké se naopak v neděli protáhnout.
Ve čtvrtek jsme ještě absolvovaly původně předzávodní trénink. Nicméně Ajťáčkem aktuálně mlátí puberta, na place jsme spolu zabraly většinu času určeného pro trénink a tak jsem prostor určený pro Babsinku zkrouhnula jen na zopakování zón. Vždyť na závody přece nejedeme, tak proč se honit a stresovat, raději věnuji víc času puberťákovi a s Babsinkou si dáme jen pro radost zóny. S Pavlou jsme ale udělaly pokus a připravily Babse trochu "atmosféry", Pavla hecovala, juchala, křičela, tleskala a Babska nezklamala a nechala se vyfičet, a co si vzpomínám, na poprvé nezastavila ani jednou!!! Za to si při elegantním letu a dopadu na zem pod zónu vždy spokojeně zavrčela. Ehm. Byla jsem ráda, že na Kladno přeci jen nejedeme :)
Jaké bylo mé páteční překvapení, když mi přišel mail, že mě i Evika s Agnes na závody berou. Nervozita začala působit, ale zároveň jsem se moc těšila. Společnost Evičky mi byla zárukou dobré nálady.
SOBOTA
Sobotní vstávání bylo kruté. Evik nás nabral doma a odtaxikařil až na místo určení. Cestou k hale jsem litovala, že jsem se rozhodla vláčet klec. Na místě už bylo spousta známých, jmenovitě pak největší podpora Péťa s Larinkou i Maxulkou a Lenka s Psirkama, no a nechyběla ani naše a zároveň domácí trenérka Pavla.
AGILITY
První se běželo Agility, trať po prohlídce moc pěkná, kladina až za polovinou. To bylo jediné, co jsem se modlila, ať nejsou kladiny hned zkraje, byla jsem rozhodnutá si je striktně opravovat za cenu diskvalifikace, s tím, že pak parkur ihned opustíme. Tak abychom se alespoň trochu proběhly, když už :) Ostatně zóny (přesněji ty na kladině, na áčku je máme zatím beztrestně skákané, ty začnu řešit zase až příště ;) byly alfou a omegou celých závodů, a kvůli jejich potrénování jsem na závody vlastně jela.
Běh se nám povedl, i když Babsi měla s klouzající umělkou co dělat, krásně se vypořádala s podklouznutím ve slalomu a hezky ho dokončila. A pak přišla kladina. Babsi běžíííí, nahoře si pěkně hopká, já tuším, že je zle a pak už dole letííííííí. Stop, takhle by to nešlo, vracím jí v klidu jen na sestupku, krásně zastaví 2on2off. Beru ji do náručí, Babska se vzteká a mručí po mně, že chce běžet a že ji nadmíru obtěžuju, jestli to jako nevim. Znovu s ní opravuji v tempu celou kladinu a Babsi letíííííí. Opět ji navádím do pozice jen ze země a opravuje. Čas vyměřený na pobyt na parkuru jsme si ale tímto již vybraly a za nervózního pohledu Alice Glöcknerové ho raději urychleně opouštíme. Babsinka se svým výkonem nad míru spokojená. Upřímně, já to tak nějak čekala a tak mě dobrá nálada také neopouští. Následuje krátká konzultace s trenérkou, ale i s holkama, jak to zkusit v dalším běhu, kterým jsou zkoušky. Viděla jsem to trochu pesimisticky.
ZKOUŠKA SA2
Den ubíhal a nálada byl dobrá. Kecaly jsme s holkama, Eterka se vztekala v kleci. A byly tu zkoušky, opět pěkná trať, opět kladina v druhé polovině parkuru. U slalomu odmítačka, Babsa byla z tunelu tak rozběhlá, že se jí nepodařilo přibrzdit do první tyčky, musela jsem ji vracet. Za tunelem se mi povedla zamýšlená "francie" a už tu byla kladina. Já napřed, zkusila jsem na Babsu běžící akorát po střední část zahrozit "Babsinoo!" Sestupka a Babsoidek se přilepil na konec kladiny do ukázkového 2on2off. V hale jsem zaslechla obdivné zahučení. Díky ;) Nevěřila jsem vlastním očím, mrkla přes hrazení na Pavlu, zpátky na Babsu, slovně jsem ji chválila až do nebes a nechala pár vteřinek v pozici zůstat, až potom jsem dala největší odměnu, uvolňovací povel, a pokračovaly jsme dál. Bez většího zaváhání jsme doběhly do cíle. Euforie, radooost, většina v hale asi nechápala, proč se tak raduju z běhu, kde máme odmítačku na slalomu, odskočené áčko a časovou ztrátu jako hrom. Ale já se radovala jak malá a periferně jsem slyšela, jak se se mnou raduje i část spřízněného obecenstva. Krásný pocit. Krásný, krásný. To nejde snad ani popsat, jak mi v tu chvíli bylo. Díky, díky, díky! Popravdě jsem Babsi dost podcenila a nevěřila, že byť jen přibrzdí, natož zastaví. Překvapila a mile.
JUMPING
Následovalo venčení, klábosení, fandění, kochání se dalšími závodníky a odpočinkový poslední jumping. Odpočinkový proto, že už nehrozily zóny, jinak trať odpočinková nebyla, o to víc ale krásně běhavá. Startovní rovinka víceméně rovinkou nebyla a já do poslední chvíle řešila, jak ji půjdu. Přivolávat přes překážky se mi nechtělo, použít "francie" jsem váhala. Nakonec mi pomohla k rozhodnutí Pavla a já se hecla, že tam ty dvoje "záda" a "top spin" na konci dám! Jen škoda, že tohle ne videu vidět až tak úplně není, protože musím říct, že jsem byla pyšná, jak pěkně jsme to s Babsi zvládly. Osudným se nám opět stal slalom. Na Babsce bylo celý den vidět, že se s klouzajícím kobercem u téhle překážky hodně pere a já jí ještě ani nepomohla, brzy cukla do strany k tunelu, který měl následovat a Babsi zaškorbrtla a vypadla na předposlední tyčce. Nešlo nám o nic, a tak jsem se snažila v klidu Babsinku vrátit na začátek. Cestou se mi ovšem trochu zacyklila, jak moc chtěla pokračovat a než se mi jí podařilo vyklidnit do únosné míry, abych ji poslala na nový náběh, zaplula mi do tunelu a DIS. Dokončily jsme běh krásně v tempu podle plánu a já byla nadšená.
ZÁVĚREM
Ačkoliv výsledky nebyly k chlubení, já považuju náš agilití comeback za více než zdařilý a nadšená jsem ještě dnes. Nejenže se nám podařila předvést ukázková zóna i přímo na závodech, dokonce krom jedné první laťky nespadla za celý den ani jedna jediná další, skoro k neuvěření. A aby toho dobrého nebylo málo, poprvé po dlouhé době jsem z našeho běhání měla dobrý pocit, že doopravdy fungujeme s Babsinkou jako tým a klape nám to. Běhy dokončuju tak, jak si je procházím, a daří se mi hledat nejideálnější vedení s ohledem na psa. Že zvládám pokrátit oblouky a že Babsi, krásně reaguje a maká o 106. A to tak, že ve zkoušce, kde jsme ztratily čas opravováním slalomu a ještě dalších několik dlouhých vteřin při chválení na zóně na kladině, tak přesto zaběhla 3. nejrychlejší čas ze všech s námi v kategorii a dala rychlostně i několik čistých psů umístěných nad námi. No moje nadšení opravdu nešlo a stále nejde popsat. Babsa je prostě úžasňáková a těch pár zaškobrtnutí ve slalomu jsou vzhledem k ostatním výkonnům jen drobnůstky.
Jedno vím ale určitě, bez zázemí kamarádů a trenérky, kteří nás tam celý den měli na starost, bychom takových výkonů nebyly schopny, proto zde patří prostor pro mé upřímné poděkování!!!
Večer jsem všechny 3 odpadly už v 10.
NEDĚLE
Já opravdu dodržím, co slíbím, Míšo! A tak jsme i v neděli vstávali časně. V 7 hodin jsem kontrolovala teploměr v zamlžené Praze, -4 °C, brrr a porovnávala ho s krásnými sluníčkovými záběry z kamery přímo na Sněžce, tam luxusních ranních +3,5°C. Před 8 už jsme byli na cestě a v 10 hodin na parkovišti v Peci pod Sněžkou.
Tam jsme se přidali k Míše s hovíkama, Julce s Bouím a ještě rodinkou s ovčouny a vyrazili směr Obří důl. Nejednou jsem se během stoupání proklínala, co za hloupý nápad bylo vyrazit v neděli po závodech kamkoliv, natož na Sněžku, ale překonala jsem se a nakonec to ani tak nebolelo soudě podle toho, že svaly dnes kupodivu necítím žádné. Za necelou hodinku a půl jsme za nádherného počasí stanuli pod finálním úsekem na vrchol a za další pár desítek minut už jsme se vyhřívali a svačili jen v mikinách v leže na stráni ve výšce 1602 m n. m. Počasí vyšlo fakt parádně, po cestě jsem několikrát musela odsvlíkat jednotlivé zbytečné vrstvy a i nahoře bylo úplně bezvětří a jen pálilo sluníčko, že moje obavy, že mi tam umrznou moje teriéři zmrzliny, byly zbytečné a oblečky zůstaly hluboko v batohu. Stejný nápad jako my měli včera i jiní a tak tam bylo opravdu spousta lidu.
Dokochali jsme se a vydali se na zpáteční cestu po hřebeni přes Luční boudu s fotografickou zastávkou při západu slunce a pak už jen přes Vírovku a Richterovky po silnici dolů do Pece. Musím říct, že cesta dolů po asfaltce byla o dost náročnější, než ta nahoru a kyčle se mi dneska ozývají od rána.
Výlet to byl přesně dle mého gusta, Eterka se po celou dobu pěkně a úspěšně socializovala s velkými psy, jen jeden z účelů zdál se nebýt splněn, a sice, jak je možné, že ty dvě potvory po příjezdu domů a po večeři začnou jako první ze všeho zuřivě pobíhat s PET lahví po bytě sem a tam? Myslím, že holkám se výlet také libil a tohle byl zkrátka jen teriéří projev spokojenosti.
Nakonec jsme přeci jen všichni doma odpadli už v 9 večer, jen já nemohla po celý víkend sundat ten protivný úsměv z obličeje :)
zapsala panička
foto: Pavel Humpolec (www.fotohacko.cz)
S Babsinkou jsem měla běhat u Lucky a s Ajťáčkovou u Terky. Jenže osud tomu nechtěl a hned v první sekvenci si PRTka nešťastně zalomila drápek, krve jako z vola a do konce tábora už si mězi překážkama nezaběhala, fňuk.
O to víc jsem ale věnovala ušetřenou energii do tréninku s Babsinkou. Parkury a sekvence byly velmi náročné, zhruba odpovídající náročnosti účastníků tohoto speciálního tábora. Každý parkur jsme dlouho rozebírali, hledali a učili se vidět nejvhodnější a nejrychlejší trať pro psa, inspirovali se dalšími trénujícími a bylo to super! Přesně tak, jak si momentálně představuju trénink agility a přesně tak, jakým stylem běháme u Pavly. Zkrátka v partě lidí, kteří se jedou něco naučit a dostat tam ze sebe maximum. A nezkazil to ani každodenní budíček o půl 6 :)
Byl to výborný týden, počasí vydrželo být po celou dobu pěkné, Babsinka krásně běhala a dokonce už zase věřím, že jednou dotáhneme do konce zastavované zóny. Tam předváděla přímo luxusní! Doufám, že se nám podaří se na tábor vetřít i příští rok. Moc mi dal. Hlavně co se týče teorie.
Spolubydlící na chatičce nám dělala Lucinka s Algouškem a Dorinkou, na závěr tábora za námi přijel i Pavlik, který musel poslední den pracovat, zatímco já se pokoušela fotit závody. Načež jsme se přesunuli do Ostravy, kde se večer na Stodolní slavila Lucááá a to byl mazec! To bylo zakončení. Poděkování ještě patří Lucince a Ondrovi, u kterých jsme mohli přespat zbytek noci a pak už hurá na cestu domů, ještě s již tradiční zastávkou u Anči v Litomyšli. To je na půl cesty, tam nesmíme chybět.
zapsala panička
foto: Pavel Humpolec (www.fotohacko.cz)
Premiéru jsme zvládly myslím úspěšně, ve svetříku jsem se pekla jen chvíli, Ajťáček krásně šlapala na vodítku a rozhodně mi neudělala ostudu. Postoj ten je naše slabina, ale povedlo se mi ji jakž takž udržet v něčem postoji trochu podobném a bylo z toho konečné krásné 3. místo, známka VN 3 a moc pěkný posudek. Tím váženější, že byl přímo od paní Tiché, skutečně osoby na svém místě. Měla jsem velikou radost hlavně proto, že Eterce vychválila hezký pohyb a sportovní vzhled, když ještě dodala, že je vidět, že neleží jen doma na gauči, dmula jsem se pýchou.
No a pak už následoval oběd a cesta domů. Bylo krásně a měli jsme sebou i Babsinku, která se poněkud nudila, takže jsme po odvystavování dorostu zase hned prchli.
Výstava to byla moc pěkná, v nádherném prostředí, plno známých tváří, avšak já se věnovala hlavně naší rodině a tak jsem neměla čas pořádně se rozhlížet. Tak třeba příště, až budu trochu víc vědět, jak to na výstavách chodí, rozhodně nás ještě pár trápení v kruhu čeká. Nicméně už teď vím, že si jen splníme základní výstavní gramotnost a honem rychle se zase vrátíme na parkur mezi překážky, protože tam je naše pravé místo ;-)
zapsala panička
foto: Pavel Humpolec (www.fotohacko.cz)
Více fotek z výstavy ZDE
AGILITY! AGILITY! AGILITY! - Musím říct, že s objevem skvělé Pavly Duškové, (takhle zpětně si dovolím i tvrdit, že to byl pro mě jeden z nejlepších vánočních dárků, když nás k ní prvně v prosinci Péťa vzala), jsem popadla druhý agilití dech a novou možnost chodit každý týden pravidelně trénovat jsem popadla všema deseti a už se nepustila.
A tak se stalo, že jsme s Babsinkou docházely nejprve v zimě o víkendech trénovat do haly na nedalekém Kladně. Pavla si pro nás dělala místečko a my poctivě a pravidelně dojížděly.
Hned jak počasí dovolilo, přestěhovaly jsme se na cvičák do Úhonic, kde navíc trénuje bezvadná banda lidí. Na víkendové intenzivní tréninky jsme opět zvané na Kladno.
Jsem naprosto nadšená a šťastná, protože po dlouhých pár letech, kdy jsme v Praze neměly pořádně pod kým trénovat, protože ne každý mi ať už finančně nebo trenérsky vyhovoval, jsem našla přesně to pravé ořechové a Pavla mně i Babsince sedla naprosto přesně.
Především jsme se konečně pořádně opřely do docvičení zón, které máme rozdělané na metodu 2on2off už od léta.. Áčko běháme na retardéry, zastavovat tu svou špagetku by tam bylo asi zbytečné lámání, a tak jsem holt smířená, že ho skákat pravděpodobně nadále bude. Ale kladina, tam jsme se konečně dopracovaly do fáze, že už běháme celou a Babsi bez mého rušivého povelu sama na konci zastavuje. A dokonce celou překážku včetně sestupky vypracovává poměrně svižně. Toho jsem se popravdě bála nejvíc. No, zdá se, že rok běhání jen do rychlosti na oblouky opravdu nebyl zbytečný a jen škoda, že zrovna, když jsme se dopracovaly až sem, následovala operace. Ale věřím, že pak bude stačit vše jen lehce oprášit.
A jaká je Pavla? Je přísná a mám z ní dostatečný respekt, ale na druhou stranu jsem schopná před ní i běhat, což jsem před některými ikonami českého agility schopná nebyla, má úžasný cit pro vedení psa, spoustu zkušeností, je pozitivní, veselá, milá, na psa myslí vždycky až v první řadě a hlavně při běhu radí, pomáhá, a hecuje, povzbuzuje a jásá a to je přesně to, co jsem tak dlouho hledala. Pavlo, děkujeme :)
No a protože do tréninkového věku pomalu dorůstá i Ajťáčková, začínáme se i s ní polehounku objevovat sem tam na tréninku. Prozatím jen nepravidelně, zatím okoukáváme hlavně tunýlky (ty PRŤavku baví moc. Zejména pak vymýšlení vlastního stylu jejich překonávání zvané jako "sprint po povrchu :))"), zóny a prázdné bočnice. Eterka mi dělá radost, hezky se na tréninku soustředí na mě a ne na okolní pejsky, hračku už mi taky nosí a vrací do rukou a vůbec se jeví vcelku šikovně, jen hlavička zatím pobírá jen krátká cvičení, tak uvidíme, jak nám to půjde dál!
S Babsinkou sice máme teď nucenou pauzu a velmi mne mrzí, že proto budeme muset vynechat největší letošní agilití akci na našem území - Moravia Open, kam ale pojedeme alespoň jako diváci, ale hnedka, jak se bude moct vrátit do plné zátěže a Eterka oslaví půlroční narozeniny, se nudit určitě nebudeme a nastolíme pravidelné tréninky u Pavly. K tomu mám v plánu ještě možná i dva letní tábory u dalších skvělých trenérek - Marti Konečné a Lucy Dostálové a už teď se nemůžu dočkat!
Hip hip agility a všem úžasným trenérkám jejichž rukám jsme měly možnost se svěřit!
zapsala panička
AGILITY V KLOKOČOVĚ - Ajťákova poprvé - Etera se doma už zabydlela a rozkoukala a tak byl nejvyšší čas ukázat jí, jak bude pravděpodobně vypadat její budoucnost.
V pátek večer Astřička pobrala nás 3 holky, Týnku s Leem a Abušákem a samozřejmě Pavlika, bez kterého by mě k nim Ostraváci snad už ani nepustili :)) a hurá vzhůru na agilití intenzivku.
Ačkoliv o týden dříve vypadalo počasí v Praze na nefalšované jaro, tentokrát od včera sněžilo. A tak byla cesta zábavná. Poslední úsek po okreskách jsme jeli zhruba 30km rychlostí a i tak nám Dostálci volali, kdepak že jsme a ať si dáme pozor na uvízlý kamion těsně před naším cílem. No, cestou jsme ve vánici potkali jen pár zbloudilých chodců (blázni) a jedno zapadlé auto ve škarpě, kam jsme, po bouřlivých dohadách, kdo se tam půjde podívat, plni strachu vyslali Pavlika a naštěstí tam nikdo nebyl. A už nám nic nebránilo dojet do cíle. Vítání s domorodci bylo krátké a brzy jsme všichni odpadli do postelí.
Pro Eteřičku to byl úplně první nocleh mimo domov a tak jsem se bála, že se moc nevyspím, budu pořád lítat venčit, ale opak byl pravdou, štěňátko se překonalo a vydrželo.
No a přesně tady text končí. Tedy rozumějte text, který jsem psala krátce po příjezdu z Klokočova, tedy ještě s hlavou plnou dojmů a zážitků přímo od tama. Pokračování píšu, ostuda, téměř s dvouměsíčním zpožděním, a tak asi nebude takové, jaké bych si představovala. No, možná naopak zas oceníte stručnost :)
A jak se celé dva dny běhalo? Super, jako vždy. Vůbec jsme teď s Babsou na sobě začaly makat i doma v Praze a tak jsme mnohem jistější a sehranější, dokonce tréninkovou krizi jsem tentokrát měla jen jednu :-P Potrénovaly jsme si zónečky na kladině, ale jinak jsme se hlavně snažili se všichni všemožně zahřát, ať už ve vyhřáté klubovně u vysílání pokračování Ovečky Shaun, nebo vnitřně slivovicí a když nebylo zbytí, tak i běháním. O fotky, něco teplého do žaludku a vůbec o veškerou péči o mou maličkost, se staral opět Pavlik a já mu tímto opět děkuji.
A co na tohle všechno Ajťáček? Supér, zaběhala si ve sněhu, vykřičela si hlasivky při nácviku odložení přes den v klubovně v kennelce a zkusila si i svůj úplně první tunýlek v životě! Jo a vlastně taky ještě trochu potrápila můj unavený organismus a přesněji tedy moje nervíky v neděli večer, když mi přichystala voňavé překvapení na pokoji auááá, ale všechno se zvládlo, i dlouhá cesta domů a já už se těším, až si opět pod Lucou někde pořádně protáhneme těla. Škoda jen, že to vyjde asi až za půl roku! Taková doba! Na Větřkovickém agi táboře.
zapsala panička
Pavlova kompletní galerie ZDE
AGILITY V KLOKOČOVĚ - tentokrát all inclusive! :)
Po více jak po roce se mi opět podařilo přemluvit kamarády, aby se mnou vyrazili na dalekou cestu do Klokočova. A i když jsme měli jet v plné polní a otestovat Astřičku, jak se ne poprvé vypořádá se 4 lidmi zabalenými na víkend a 4 psy, nakonec s námi Péťa nejela a já aspoň mohla polevit při balení a přenechala malou tašku Babsince a sama se zabalila do mnohem větší :) o počtu dalších zavazadel nemluvě. Nejvíc jsem se pak proklínala už ve čtvrtek, kdy snad po celém území republiky bylo šílené náledí a já se po několikáté vracela od auta zpátky domů, abych tam vše nanosila. Div, že jsme se nikde nerozplácla. Samotný přesun Astřičky na Chodov byl pak také zážitek a po té, co jsem půl hodiny vyjížděla a couvala a uhýbala a pomáhala vytlačit auta od nás z ulice, setkala se tváří v tvář s milým panem hercem Kačerem a nakonec přeci jen dobruslila do cíle, byla jsem zralá akorát tak na panáka.
V pátek jsme spolu s Pavlem vyrazili do Litomyšle (ehm, nebyli jsme tu před týdnem?!:)), kde jsme se rozhodli nejen naložit Anču s Bertičkou, ale také nabrat síly na další dalekou cestu na dálný východ. Cesta byla vtipná a nevím proč si ji nikdy neužiju za denního světla a třeba taky hezkého počasí. Ale mise odškrtnuta, dál řídil Pavel.
Není nad to mít trenérku za kamarádku a tak se stalo, že s ohledem na nás "pražáky" se v sobotu začínalo od largů a my si tak mohli dovolit vstávat v relativně normální hodinu.
Trénink, parta, občerstvení, koníci, trénink, tousty, trénink, pití, špagety, večerní pokec, ubytování, trénink, tousty a zahřívadla, všechno bylo naprosto super!
Parta se sešla opravdu vynikající a jelikož nás bylo i maličko, většinu času jsme trávili tak nějak pospolu. Tréninky byly opravdu perfektní, parkůry byly hrozně pěkné a běhavé a moc se mi líbily. Měly jen jednu vadu a sice "mě". No, nějak se nemůžu srovnat s tím, že až tak často netrénujeme a tak když jsem téměř všechny opakovala minimálně podesáté, začínala jsem se vztekat. I přesto jsem byla z tréninku nadšená. Babsinka je hvězda. Nemůžu si vynachválit, že i když vídá agility jednou za uherský rok, ona se posouvá, krásně vnímá a vůbec je hrozně šikovná a byla jsem na ni pyšná. Stejně tak jako na Pavlika, bez kterého mě už znovu na žádnou takovou intenzivku ostatní asi nepustí, protože se postaral o to, aby měl každý stále něco teplého do žaludku, ať už přes den, tak večer, samozřejmě v mezičase pořizoval fotodokumentaci a vůbec, takhle dobře jsem se na žádné psí akci snad ještě neměla, díky moc! Stejně tak jako Andulce za milou společnost a pomoc a trpělivost :) No a samo i Vosám a Lůce a Lucince a .... no všem. Bylo to prima!
I cesta zpátky nebyla tak hrozná, až na kroužení v Odrách a marného hledání dálnice :) Zvládli jsme to a díky zastávce a noclehu v Litomyšli, jsme neusnuli za volantem a do Prahy vyrazili až v pondělí ráno.
Přijela jsem opět nabitá pozitivní dostálkovskou energií, ale už pochroumanějšího těla a tak jsme v pondělí raději zvolili pozvolnější start do toho pracovního týdne. Ale stálo to za to!
zapsala panička
Pavlova kompletní galerie ZDE
Trocha mých fotek TADY
A odkaz na Andulčino povídání TU
