- FCI MISTROVSTVÍ SVĚTA V AGILITY - Liberec - Svátek všech agilitáků, výkony, při kterých se tají dech, úžasní psi, lidé, kteří umí tančit mezi překážkami, návykové písničky a i po letech stále nanaučitelné tanečky, to je MS v agility. A tentokrát se tato velkolepá akce pořádala u nás doma v České republice, v luxusní liberecké TipSport Areně.
Příjezd jsme naplánovali na čtvrtek, abychom ještě stihli vidět nějaké tréninky. I když naší reprezentaci v 7 ráno jsme si opravdu nechali ujít. Hala byla skvělá od samého počátku, povrch parkuru byl bez chybičky a málokterý pes na něm měl problém. Pro české fanoušky byla vyhrazena celá dlouhá strana haly na těch nej místech, židličky měly polstrování. A jak jsem se ve čtvrtek bála, zda tolik místa opravdu zaplníme, bála jsem se zbytečně. V neděli bylo plno a bylo to úžasné.
Ale zpátky ke čtvrtku. Našli jsme pár známých, skočili na oběd s olomouckou bandou, ale pak jsme se už přesunuli do ostravského kotle, zejména pak k našim spolunocležníkům v nedalekém penzionku. Ubytování bylo prima a moc za něj děkuju Efce. Výběr místa pro fandění se posléze a zejména v dalších dnech také ukázal jako jednoznačně správný. Bylo tam fandící jádro, v čele s fotbalovou fanouškou, které nejsou takové ohromné haly cizí, umí rozpohybovat nejen naproti sedící francouze, ale dokonce i celou halu, ať už tleskačkou při diskvaifikacích nebo mexickou vlnou :) ale i pro to, že velká část reprezentantů (a to nejen českých) chodila posedávat a klábosit právě k nám. To bylo strašně příjemné.
Bála jsem se, jak zvládnu 4 dny koukáním na parkur, obávala jsem se, že to bude moc, ale až na menší krizi v neděli odpoledne při finále large jsem nepocítila sebemenší pocit, že bych se nebavila. Dny příjemně utíkaly, bavila jsem tu s tímhle a tu támhle s tím starým známým, s lidmi, které jsem dlouho nepotkala, obhlížela jsem tríča okolních států na výměnu, výkony se mi líbily, tanečky příjemně zpestřovaly přestavby. Dostala jsem se zkrátka do super party.
foto: Pavel Humpolec
Výkony české repre byly od prvního dne skvělé. O to víc umocněné obrovskou fanouškovskou základnou a podporou. Toto bylo mé 4. MS prožité přímo na tribuně. Češi byli skvělí a posbírali spoustu cenných kovů - dokonce nejvíc ze všech zúčastněných zemí - 7 (3 zlaté, 3 stříbrné a 1 bronzovou). Tím nejcenějším pak bylo vítězství large týmů v agility běhu, titul vicemistrů pro small tým, titul mistrů pro medium tým a na závěr pak úžasné celkové 2. místo a titul vicemistra světa v kategorii medium individual pro Peťu Hamšici. Bylo to skvělé, úžasné, dokonalé tam sedět a prožívat. V případě Peti jsem se dokonce běžela radovat a proběhnout přímo mezi repre na parkur. Napopsatelné a dojemné. Děkuji všem, kteří se o takový program zasloužili.
Coby divák nemohu vytknout téměř nic. Pořadatelům patří obrovitánská poklona. Vše klapalo jako na drátku, žádné prodlevy, viditelné kiksy, ať už z řad pomocníků (těm jsem jen 2krát nezáviděla situaci při zvedání latěk), rozhodčích, ale tentokrát i závodníků. Po celou dobu si nevybavuji žádný prohřešek závodníka vůči psovi, který by diváci odměnili vypískáním. Strašák v podobě nemožnosti pronést do haly jídlo z venku nebo foťák byl také rychle zažehnán a tak za jediné minus považuji absenci pásek na zápěstí, díky kterým by odpadlo neustálé tahání sežvejkané vstupenky v kapse a její načítání při každém opouštění i při opětovném vstupu do haly. Víc mě toho ale nenapadá, tím spíš, že vše překryl úžas nad vším povedeným. Velká poklona patří též moderátorské dvojici Kuba Štýbr – Evička Lačňáková, kteří ve 2 odmoderovali celé mistrovství, v příjemné tónu, náladě a kterým bylo parádně rozumět. Jednoznačně taky musím vyzdvihnout velmi emotivní vyhlašování vítězů, které na mě pokaždé působilo až magicky za polozhasnuté haly a příhodné hudební kulisy. A když jsem k tomu ještě 3 krát mohla slyšet českou hymnu, co víc si přát.
Výkony byly neskutečné, mám teď ohromnou chuť pořádně začít v agi makat. Krom českých holek bych moc ráda zmínila naprosto boží PRTíky z Ruska, velmi připravené francouze, nadpřirozenou Silvii Trkman, její již 11letou 2. vicemistryni La, která své první mistrovství vyhrála už v roce 2003, 2 letou Le, která s velikostí těsně na hranici small a medium vytřela svými sbíhanými zónami a nasazením a časy všem o dost větším medíkům (zejména pak borderkám v této kategorii) zrak a konečně i s Bu... se všemi svými psy stála laetos na bedně. Největší poklona ze všech poklon ale patří nejlepší z nejlepších – Lise Frick, která se letos stala neohroženou mistryní světa v kategorii large, když suverénně vyhrála oba mistrovské běhy. Její vystoupení je mimo hranici mého chápání a jelikož jsem měla možnost ji z návštěv naší tribuny „poznat“ i osobně, po rozpplynutí českých large nadějí nebyl v neděli asi nikdo, komu bych to přála víc.
Dlouho předlouho bylo za nejlepší MS považováno to v roce 2006 v Basileji ve Švýcarsku, ale myslím, minimálně podle ohlasů českých, ale i zahraničních účastníků a fanoušků se teď bude jako o nejlepším mluvit o Liberci, o České Republice a o českých závodníkách, kteří pobrali téměř vše, co mohli, navzdory tomu, že byli mezi nimi i tací, kteří ne a ne smůlu prolomit. Jejich čas ale určitě ještě přijde.
V neposlední řadě bych ještě chtěla vyzdvihnout osobu, která to celé měla na starosti a nejen to, osobu, která mimo to měla na starosti i závodníky coby team leader. Míša Bakrlíková, úžasný manažer a hlavně úžasný člověk, na tom správném místě. To díky ní, vládla mezi repre příjemná nálada, v cíli bylo vždy v první řadě postaráno pejsky a která báječně zprostředkovávala komunikaci mezi parkurem, závodníky a fanoušky. Díky! Toto jsem nikdy dřív nezažila...
Na závěr snad už jen můžu říct, že jsem zvědavá, kdy z hlavy dostanu Není nutno, Decibely lásky a francouzskou Tchic et Tchac, ale já ani nevím, zda chci. Tolik mě ten pocit z prožitých posledních 4 dnů naplnil a ovládal, že o něj ještě nechci přijít. Ještě dlouho ne.
zapsala panička
- DOGFRISBEE TÁBOR v Tovačově - Co mě vedlo k tomu se nahlásit na tábor zaměřený na dogfrisbee? Důvodů bylo hned několik, z Prahy jsme měly jet společně s Peťou Hamšicí, letos mám zjevně poslední studentské prázdniny a tak jsem si je chtěla pořádně užít se vším všudy. Teď jsme převážně agilitně zaměřené a agi tábor a soustředění jsme už měly za sebou a pořádně jsem se na něm zapotila, říkala jsem si, že frisbeečko, kterému se věnujeme okrajově, a které na táboře povedou naše dlouholeté kamarádky z Kiricanu, by mohla být prima zábava, ale zároveň i fajn relax. A když se potvrdilo, že se vše bude konat v Tovačově, těšila jsem se o to víc.
Na úvod musím říct, že tábor splnil veškerá moje očekávání.
Spalo se ve stanech, ale nekonalo se dřívější koblihové snídaňové obžérství. Jídlo si tentokrát každý zařizoval sám. Počasí bylo horké s propršenou středou a proměnlivými bouřkami z vedra. Při představování jsem neprozřetelně prozradila jakému že sportu se to věnujeme na prvním místě a příhodné přezdívky jsem se nezbavila až do konce tábora. Ale bylo parádně, sešla se bezva banda lidí, Brňáci mě mezi sebe přibrali, takže jsem se po večerech účastnila zelených a vodnicových seancí, nebo bitvám v jungle speedu. Přes oběd jsme chodili do hospody ve městě nebo ochladit do nedaleké průzračné pískovny a nebo jen relaxovali někde ve stínu. Celý týden jsem vydržela na dvou baleních párků a 2 krabic bramborové kaše a že mi chutnalo :)
No, ale koukám, že by to tu taky chtělo zmínit nějaké postřehy z tréninků. K našemu velkému potěšení jsme se dostaly všechny 3 do skupinky k Verče. A ta nás dvakrát denně učila a mordovala novým kouskům. S oběma holkama jsme se naučily jak na flipy, dog catch, míjení, zeměkouli, overy a nějaký ten pokus o vaultík. Byla jsem nadšená. S Babsou jsme vše už tak nějak napůl někdy dělaly, ale tady to získalo konkrétní rozměr, jasnou představu a také to začalo nějak vypadat a já prvně nabyla pocitu, že by to mohlo jít. Byla jsem nadšená. (To jsem ostatně vždy po nějaké frisbee akci) Ale tady jsem byla fakt nadšená. A když jsme s Babsinkou vymyslely i náš team movement na začátek sestavy, asi bychom přeci jen měly po 7 letech tréninku do toho praštit a na nějaké freestylové závody vyrazit :) uvidíme…
Holky šlapaly pěkně. Dostaly jsme pochvalu. Eterka byla jak z divokých vajec, ale krásně pouštěla a disky měnila. Jen sbírání v našem provedení je stále kdo s koho :)
Kromě praktického cvičení s pejsky byla spousta házení a házení a házení v praxi. Freestylové hody, dlouhé hody. Vše bylo obohacené o přednášky a ukázky posilování psů, masáží, protahování, cvičení na míčích a nestabilních podložkách. Mnoho teorie frisbee, pravidla, tipy na sestavy, promítání těch nejlepších z MS. Zkrátka nabitý program jen s minimem odpočinku, na který nebyl čas a přesto jsem krom spánkového deficitu nebyla psychicky ani fyzicky zničená, jako bývám po většině psích akcích.
Týden utekl jako nic a mně se vůbec ale vůbec nechtělo tyhle frisbeečkáře opouštět. Odjížděla jsem plná dojmů a souhlasila jsem, že se za 14 dní potkáme na Ústeckém psím festivalu, kam nahlásím holky do Super Minidistance, pod podmínkou, že Verča bude závodit s Babsinkou a natřou to velkým psům.
A tak se taky stalo…
zapsala panička
Kompletní fotogalerie
- NON-STOP AGILITY CUP - Dobříš - Na závody jezdím jen párkrát do roka a když nám letos nevyšel Moravia Open, těšila jsem se moc právě na tuto akci v nedaleké Dobříši a se stejně super povrchem na běhání.
Závody probíhaly v rámci největšího psího festivalu psích sportů ve střední Evropě a kromě agility bylo v docházkové vzdálenosti i dogfrisbee, obedience, canicross a hlavně největší lákadlo celého festivalu – CACIT.
SOBOTA
Ráno bylo ve znamení mé klasické nechuti něco dělat a při představě, že mě čekají závody jsem se proklínala, že se zas a znovu někam nahlásím a místo toho raději neležím doma. :) Evidentně bych totiž na závody jezdit častěji než jednou za čtvrt roku, neprospívá mi to a nejsem zvyklá.
Nicméně festival psích sportů byla na tolik lákavá akce, že jsem se překonala a těšila se minimálně na to, co vše tam uvidíme.
Hned jako prvního jsme potkali Peťu Dostála a nastěhovali jsme se k němu do zeleného stanu, spolu s Lenkou od Dorky a v neděli i s Peťou Hamšicí a Lenko Psyrkovou. Vznikla tedy solidní fandící základna.
Ještě před začátkem závodů jsme na otočku zajeli do nedalekého Lidlu pro sukýnku, kterou neměli, tak jsem vzala za vděk alespoň kraťasy. Trochu jsem totiž podcenila počasí s vidinou toho, že přeci bude celou dobu pršet a ono naopak sluníčko pálilo o 106. Btw. Zakoupené kraťásky jsem nakonec kvůli mužské připomínce nakonec ani raději neoblíkla. Tedy přesněji oblíkla a hned zase svlíkla. Snad příště budu vybavená lépěji!
Tratě po oba dva dny stavěl švédský rozhodčí Nalle Jansson, který letos posuzoval i EO a rozhodně byly parkury zajímavé, s četnými rovinkami do cíle, jen nepatrným přestavováním mezi výkonnostními kategoriemi, netradičními začátky a velmi obtížnými jedničkami. Nám se ale běhaly pěkně.
Jako první se šel JUMPING, který jsme v neuvěřitelné souhře zaběhly čistě! Bylo z toho ale „až“ 6. místo za dlouhonožkami parsony a šeltičkami, se ztrátou 3 vteřiny na vítěze. Nicméně euforie se dostavila. Čistý běh je pro nás vždy ohromný úspěch a o to víc, když vím, že jsme se s tratí popraly bez jediného zádrhelu na maximum Babsinky výkonu. Maximální spokojenost.
Další se šla ZKOUŠKA, při prohlídce jsem zaslechla Lenku, jak se obává, aby nezapomněla v jedné pasáži ještě jednu otočku a bum, já na tu otočku zapomněla přímo v běhu. Snažila jsem se pár překážek před cílem zaimprovizovat, ale marně a Babsa vyhla áčko. Nehnala jsem ji na něj znovu, bylo by to v našem případě zbytečné, zbytečně by ho skočila a tak jsem s diskvalifikací zamířila rovnou do cíle.
AGILITY jsme zahájily hned odmítnutím na tunelu hned zkraje běhu a pak už jen se skočenou zónou na áčku doběhly plynule do cíle.
Během čekání až na nás přijde řada jsme zavítali kouknout na frisbee, a na služebáky, omrknout stánky a vyzkoušet místní hospůdku. Měli krokety! Počasí se ale během dne rapidně horšilo, pršelo jen se lilo a ochladilo se, proto jsme ihned po doběhu openu zamířili domů. Hlavně proto, že mě čekalo velké balení se na týden na dogfisbee tábor, kam jsem měla odjíždět hned zítra po skončení druhého dne závodů v Dobříši. Zabalila jsem se jen tak na půl, s tím, že v neděli se domů dostaneme pravděpodobně už někdy po obědě a dobalím pak. Místo druhého otevřeného běhu se totiž konalo finále, kam jsme neměly moc velkou šanci se nominovat.
NEDĚLE
Neděle opět začala JUMPINGEM a odmítačkou na slalomu, škoda, mohla jsem Babse trochu pomoct. Následovalo už trochu rozpačité dokončení s diskvalifikací na překážce, která se měla jít zezadu. Šly jsme to ale tak plynule, že si toho ani rozhodčí nevšiml a tak jsem se šla po doběhu přiznat. :)
Od Agility naskok ke Canicrossu :)
Před zkouškami jsme se přesunuli na opačný konec areálu do zámeckého parku, kde se konala úplně jiná disciplína a sice canicross. Pavel dlouho přemýšlel, zda se zúčastní. Začal trénovat asi 14 dní předem, ale nestihl si běh vyzkoušet se zapřaženou Eterkou, tak nakonec start vzdal. Nicméně pořadatelka Karolína Cipro ho při ranní prezenci přeci jen přemluvila, sedák a vodítko zapůjčila a tak moji milí běžci vyběhli spolu s dalšími odvážnými agiliťáky v hobby kategorii, která zahrnovala vše mimo profíků s ESPčky a jinými tažnými plemeny.
Na mně tedy zbylo v hustém dešti stát na trati a čekat a čekat a dokumentovat a fotit. Ale vůbec jsem jim tedy těch 5 km nezáviděla. Eterka na startu vyplašeně čučela okolo sebe, ale jakmile se vyběhlo zabrala a táhla a táhla. Podle slov páníčka táhla moc pěkně, ale vždy jen do momentu, když měli někoho před sebou. Jakmile doběhli soupeře před sebou, soutěžit přestala :))) a bylo zapotřebí nechat se zas předběhnout. A takhle několikrát … nakonec doběhli do cíle a nebýt mé nevhodné aistence v cílové rovince, kdy Ajťáčková skončila u mě, že dál už teda neběží, bylo by z toho ještě o chlup lepší umístění. Nakonec tedy Pavel a Etera, Hobby kategorie muži - 5 km cross country terénem, 6. místo s časem 27 minut a 52 vteřin. Klobouk dolů před oběma, trochu jsem nečekala ani že doběhnou obě kola a ono takhle. Navíc Eterka po doběhu vypadala, že se právě příjemně protáhla a co se tedy konečně začne dít.
Promáčení jsme se vydali zpátky k agility hřišti, kde se akorát dobíhaly jedničky a připravovala se ZKOUŠKA dvojek. Před startem mi z trička Peťa sundal nějaké kurvítko – broučka. Bála jsem se, že mi sebral štěstí, ujistil mě, že právě naopak. V pěkné trati s jedinou chybou za naše klasicky odskočené áčko jsme se s 2. nejrychlejším časem umístily těsně pod bednou na 4. místě. Byla jsem nadšená, protože nám to běhalo společně moc pěkně, na trati jsme si spolu s Babsinkou rozuměly a vůbec to byly pro nás vydařené závody bez jediného eroru.
Trochu se upravovaly kritéria pro postup psů do finále, ale jelikož vždy postupovali jen první jeden nebo dva byly jsme venku ze hry. Přijeli se za námi podívat naši kamarádi, kterým jsme v pátek fotili svatbu a tak jsme se šli před odjezdem ještě projít, opět podívat na poslušnost CACITu a opět na krokety na oběd. Byla jsem maximálně spokojená s našimi výkony, i počasí zrovna mé kategorii přálo a vždy nějak zázračně nepršelo. Byla jsem ráda, že také domů přijedu brzy, stihnu vše dobalit a včas se vydat na dlouhou cestu směr Tovačov. Díky lelkování jsme prošvihli vyhlašování canicrossu, kde se dávaly dárky všem a i Pavel vybojoval účastí super šátek od sponzora celého agility klání Non-stop wear, které je právě spíše zaměřené na mushing :) přišli jsme akorát, když byl dostavený parkur finále.
FINÁLE
Jaké bylo ale mé překvapení, když jsme málem prošvihli i další záležitost a celá jsem zkoprněla, když jsem zaslechla své jméno, že se mám dostavit na prohlídku. S Babsinkou jsme se totiž posledním během ze 4. místa nominovaly do finále, protože ti umístění před námi už nominovaní byli z jiného běhu. Fantazie, radost, vzápětí pak úlek a stres :D. ještě nikdy jsme se za celou naší agilití kariéru do finále nedostaly a tady jsem se to dozvěděla v momentě, kdy jsem už byla myšlenkami na cestě na tábor, vysmátá s břichem zapláclým kroketama se smetanou. Ideální. A než jsem se nadechla, šla jsem na prohlídku a potom hned jako 4. na řadu.
Trať byla pěkná, s pro nás obtížnějším náběhem do slalomu, a poměrně obtížnou sekvencí před ním a pak ještě pro mě ne zcela jasnými dvěma místy. Dlouho jsem vymýšlela jak je půjdu. Do cíle byla opět rovinka tunel – áčko – hop – hop – hop. Napadlo mě, že jestli parkur čistě přejdeme až k áčku, zkusím začarovat. Áčko máme skákané. Na tréninkách ho ze zdravotních důvodů děláme na retardéry, zastavovat nechci. A na těch pár závodech za rok ho máme zkrátka skákané. Už jsem se s tím smířila a neřeším to. Tady jsem si ale říkala, přeci jen je to finále a kdyby se prostě zadařilo, Babsi se prostě povedlo a neshodila by, byla by škoda nepokusit se jí tam něčím překvapit, aby překvapením rozbila svůj zažitý krok a třeba tam omylem šlápla či na zónu omylem upadla. :)
Všechno šlo rychle a už jsem šla na řadu. Ještě předtím jsem ale zašla za Peťou, jestli náhodou na zádech nemám zas nějaké kurvítko, a bylo tam, tak mi ho sundal a popřál štěstí.
Neuvěřitelný běh, který nám neuvěřitelně sednul. Sekvence i slalom jsme zvládly, zaslechla jsem diváky jak povzbuzují, těžké místo vyřešené, hlava polevila. Hop, tunel a najednou okno. Kudy dál? Hlavou mi stačilo proběhnout: Jánevímkudydál.Takovápříležitostjsmevefináleajázapomenutrať. Nechápu, jak se to celé stalo, ale nejenže jsem se u tunelu zastavila na naprosto správném místě a Babsa, která z něj vyběhla a viděla mě bezradně stát poskakovala celé nekonečně dlouhé 3-4vteřiny způsobně kolem mě, takže to ani nebylo odmítnutí. A jak jsem tam tak stála, zaslechla jsem: „Bojúúúúúúj!“ Tak najednou trať naskočila a já pokračovala dál. Šílený, ale Babsinka nádherně zastavila kladinu a to mě vrátilo nohama na zem. Neodflákla jsem to, nechala ji poctivě zastavit do pozice 2on2off a teprve pak vyrazila dál. A už tu byl tunel a áčko a já tušila, že jestli moje zakufrování po tunelu nebylo odmítnutí, tak že máme vlastně čistý běh a za opětovného: „Bojúúúúúúj!“ jsem napálila rovinku, za zónou na áčku přibrzdila, zamávala rukama, zakřičela na Babsi: „Míček!“ a ta koukla a jednou tlapkou omylem šlápla na zónu. Zamakala jsem ještě přes poslední 3 překážky a zaslechla jsem jak se ozvalo: „Ty vole!“ Lenka zpoza pásky se neudržela, když rozhodčí nezvedl klasicky ruku na označení skočené zóny. A to jsme už byly nepochopitelně čistě v cíli, za obrovského potlesku. Babsinka po 5 letech na závodech neměla skočené áčko a zrovna ve finále. WOW! Celá rozradostněná jsem opustila parkur a užívala si náš životní běh a atmosféru.
Až pak mi začalo docházet, jaká jsem trubka. Za přispění kamarádů: Člověče, to je docela umění, nezapamatovat si 10 překážek po sobě.“ No, bylo mi jasné, že i když jsme zaběhly životní běh, totálně jsem to zvorala. Nervozita pracovala a dopracovala to takhle. Tohle se může stát jen mně, že zapomenu kudy běžet. Škoda a poučení pro příště: "žer lecithin." Euforie ze společného běhu ale mírně převažovala nad zlostí nad mou samou a byla tu ještě Babsinka, která si náležitě užívala po doběhu v prostoru u diváků pozornosti a toho, že už pro dnešek nemusí být zavřená v kennelce.
Sledovala jsem na půl oka zbytek soutěžících, atmosféra byla parádní, povzbuzovalo se tleskalo, jako nikdy. Toto jsem snad zažila jen na MS a MO. Nožná právě díky početné partičce zvyklé na závody z Moravy to fungovalo i tady. Přisedla jsem si k Honzovi a Verče a sledovala kolo medíků a large. Honza najednou říká, že jestli dobře koukal, že jsme čistě doběhli jen 4 a z toho Lukáš Palm s jednoznačně nejrychlejším časem a pak já ještě někdo další s velmi podobným časem a jeden horší. Nechtělo se mi tomu věřit, že i s takovou časovou ztrátou, kterou jsem vyrobila svým výpadkem paměti, bychom stále měly šanci na umístění. Nechtěla jsem tomu raději věřit a radovat se předčasně.
Ale to už tu bylo vyhlášení a čtení umístění od posledního místa. Čím víc se blížily přední pozice, tím víc, jsem se bála. A pak to přišlo. Na třetím místě se umístila, to nebylo mé jméno. To zaznělo až s vyhlašováním stříbrné pozice. Sen, fantazie, euforie, nepopsatelné. My s Babsou i přes ztrátu 4 vteřiny jsme si šly pro pohárek za druhé místo ve finále Agility Non-Stop Cupu v Dobříši 2012. Dostaly jsme mimo jiné i poukázku na musherské vybavní od Non-Stopu, to se teď pavlovi a Eterce bude hodit, zapózovaly jsme pro fotografy a neuvěřitelné závody byly za námi. Finále, na které jsem ani nechtěla čekat a málem jsme dávno před ním odjeli domů. Kdyby mi tohle někdo řekl předem, nevěřila bych.
Děkuju všem, kteří nám dělali celý víkend společnost, pořizovali videa, fotky, podporovali nás, fandili a sundávali kurvítka ze zad!
Babsinka byla celý víkend famózní. Neshodila v 6 bězích ani jednu jedinou lať a to i přesto, že překážky byly nastavené na nejvyšší možnou výšku, tj. 35 cm. Určitě k tomu přispěl i výborný povrch, skvělá rovná umělá tráva, na které se běhalo báječně i mně. Ale Babsa je chornický shazovač, tak o to větší byla radost. Zastavila taky moc krásně a sebejistě všechny kladiny za celý víkend a to hlavní, neměly jsme spolu ani jedno nedorozumění. Šlapala jak hodinky, ve svých 7,5 letech běhá na maximum a rozhodně nám to spolu klape čím dál víc. Babsi zraje jako víno!
Takže za rok repete?
zapsala panička
Kompletní fotogalerie
VIDEO
- KDDF V TOVAČOVĚ, aneb neoficiálky v agility a následná relaxace v Kounově - Po dlouhatánské době jsem se spolu s Peťou rozhodla vyrazit na dogfrisbee závody a to hned ty nejlepší KDDF v Tovačově. Do frisbee disciplín jsme jako každoročné neměly řádně natrénováno, ale nalákal mě doprovodný program v podobě neoficiálních agility hrátek, kam jsem nahlásila Babsinku. A protože se otvírala i štěňátkovská soutěž pro hafany od 12 do 17 měsíců, těšila jsem se, že si zde svou agilití premiéru odbyde i Eterka.
SOBOTA
Vyráželi jsme až v sobotu velmi časně ráno, protože v pátek jsem dodělávala do večerních hodin poslední zkoušku svého vysokoškolského studia. Peťa nakonec nejela, neb byla nemocná, naopak nám společnost na cestě dělala Janina s Airin.
Prakticky celou sobotu jsem strávila poblíž parkuru agility. Jako první běh se šlo agility a běžela Babsinka. Už od startu byla nějaká divná, moc se nesoustředila na mě a mě to mělo varovat. Po vyběhnutí skočila zónu, po opravě naopak drobila krok a zapíchla se těsně nad ní, aby ji následně odskočila :( poslední pokus o opravu, pouze naskočení na konec sestupky, byl velmi váhavý a potvrdily se obavy naší trenérky Pavly, že kladina nám jde opět do kopru a budeme se na ni muset opět nějak zaměřit a udělat krok zpět, aby Babsa nabyla na jistotě a rychlosti. Zbytek běhu byl celý nesourodý, dokonce mi Babsinka vyhnula áčko. Evidentně holčičce opravdu nebylo dobře, po doběhu sebou jen plácla na zem a to u ní neznám.
Následoval sobotní štěňátkovský běh - tuneliáda a premiéra Ajťáčkové na veřejné akci a agility závodech. Trochu jsem se bála, co s ní provede přítomnost nedalekého placu, kde se hrálo frisbee a dále odložení na startu nikoliv před překážkou, nýbrž před lákadlem v podobě tunelu. Cestu na start nás doprovázel Eterky nehorázný ryk. Byla úplně vyšašená, těkala pohledem z agility překážek na hráče frisbee a zas zpátky a vypadala, že jí u toho vypadnou oči :) Po našich trénincích max. ve 2-3 týmech uvnitř menší zavřené haly bylo tohle prostranství nabité lidmi a lákadly v podobě všude se pohybujících předmětů a lidí a psů na nevycválaného teriéra zkrátka moc.
Nicméně, Etera se vytáhla, za mohutného štěkotu na startu odložená vydržela a před samotným vyběhnutím se krásně vyklidnila a vnímala. A pak jsme už jen běžely z tunelu do tunelu přes tunel do dalšího tunelu až zpátky do cíle. A světe div se, ze všech velikostních kategorií se nám povedl ten nejrychlejší štěňátkovský čas a bylo z toho 1. místo. Hurááááá :) Dokonce jsme druhému místu utekly o cca 4 vteřiny. Prostě mazec :)
Ale to už se přestavilo na tuneliádu pokročilých, kde jsme se měly se soupeři utkat s Babsinkou. Ta na startu vypadala o něco lépe než ráno, ale i tak pokukovala po stéblech trávy. Byla jsem rozhodnutá podle situce kdyžtak běh předčasně ukončit. Ale ona vyběhla a metelila, makala, svištěla, co jí nožičky stačily. V naprosto neuvěřitelném tempu jsme zamotanou trať skrz tunely dokončily v 2. nejlepším čase. Předběhl nás jen jeden bláznivý large. Takže spokojenost a radost, že je Babsince dobře.
Po obědě následoval poslední náš sobotní běh, a sice soutěž 2 lidi a 1 pes, do které jsme se původně nahlásily s Peťou s tím, že poběžíme s Babsou i Larou. Peťa nebyla a tak se role druhého psovoda směle zhostil Pavel. Poctivě jsme procházeli prohlídku a hodnotili různé způsoby vedení. Běh samotný byla jedna velká legrace, neb se vedení střídalo vždy v pevném tunelu a tak byli pejsci po vyběhnutí nejprve poněkud vykulení. Babsinka to ale zvládla jako profík, Pavel stejně tak a se dvěma diskvalifikacemi (jsem se kochala a tak jsem se při přebírání psa postavila jak tydýt, ehm) jsme zdárně doběhli do cíle. Musím říct, že to Pavlikovi moc šlo a že bych mu měla Babsinku asi přeci jen půjčovat častěji :)
Den utekl jako nic, z frisbeečka jsme už stihli jen doprovodné soutěže, a sice human dogfrisbee, které jsem viděla prvně a nemělo chybu! Fakt sranda největší. Před vypuknutím nočního paralelního time trialu se ale začalo schylovat k bouřce a tak jsme pomohli upevnit létající stany, odnést elektroniku pod střechu a utekli se docela utahaní schovat na noc do auta. Nakonec padlo jen pár kapek. Vůbec počasí zázračně celý víkend vyšlo, i když zbytek republiky déšť hlásil. V autíčku se navíc spalo moc příjemně.
NEDĚLE
V neděli nás v agility čekalo jen 2. kolo štěňátek, a to barelový běh. Nastupovaly jsme s Eterkou o součty z 1. místa a tak jsem si přála to jen nějak moc nezvorat. Pod pojmem barelový běh jsem si představovala něco ve stylu rovný tunel, oběhnou barel a zas nějaký tunel(y) do cíle. A ono ouha. Už při prohlídce jsem tušila, že pro nás tahle disciplína bude problém :) Barely se to totiž na parkuru jen hemžilo a navíc bylo potřeba je oběhnout z přesně určené strany, pro nás problém. Holky sice stromy obíhat na povel umí, bohužel to dělají pokaždé jen z jedné strany, ať je posílám z kterékoliv ruky. Takže bylo potřeba u každého barelu být. Nakonec jsme se s tratí popraly se 2 chybami - jedním útěkem do tunelu a jedním oběhnutím barelu ze špatné strany. S velkým náskokem ze sobotního běhu jsme v součtech i přes nemedailové umístění z druhé disciplíny udržely konečné 3. místo! Při vyhlašování jsme dostaly kromě kokardiček i pohár, první Ajťáčkův. Myslím, že na prvním veřejném vystoupení na závodech jsme rozhodně ostudu neudělaly, byla jsem na toho mého sádrového trpaslíka pyšná. A nejen na výkony, ale i jak pěkně se zvládla po celou dobu na závodech chovat, že mohla být i na volno a vnímala a ani jednou nikam nezdrhla. Výhra největší ;)
Do odpoledne jsme se ještě s Babsinkou nechaly umluvit do týmového běhu, kde jsme takticky zvolily jumpingovou část parkuru a s naším týmem Kokrjack jsme urvaly ještě jedno prvenství. Víkend to byl i pro Babsinku velmi velmi úspěšný, jako už dlouho ne:)
Po vyhlášení jsme ještě zkoukli 5 nejlepších freestylových představení na vedlejším placu a mohli vyrazit na cestu domů. Nakonec neplánovaně opět ku Praze ve stejném složení jako cestou sem.
foto: Pavel Humpolec (www.fotohacko.cz)
DO PRAHY A DO KOUNOVA
Řídila jsem já, z Prahy nás čekala ještě cesta na chaloupku do Orlických hor a tak jsem šetřila Pavlovi síly. Cesta ubíhala fajn až do chvíle, než někde za Brnem kolem 180. km autíčko přestalo táhnout nejprve na šestku, pak na pětku, a dokonce i na čtyřku. Zajela jsem proto za krajnici a prohodila se s Pavlem. Ten autíčko ještě trochu protáhl, ale nakonec i jemu postupně ubývaly otáčky, až jsme kufrovali. Stát s po střechu naloženým autem na krajnici jen kousek od svištících aut nebylo moc příjemné. Telefonovali jsme na všechny strany, vymýšleli co dál, až Janiného syna napadlo, že by možná mohlo stačit jen znovu nastartovat. A tak jsme to zkusili a autíčko se chytlo, jen varovná kontrolka na palubce svítila, že přeci jen se něco děje a auto ubíráním otáček zkrátka jen přešlo do nouzového režimu, aby nás na to upozornilo. Zdárně jsme se tedy vydali zas na cestu. Po pár km ale najednou šílená mlha visící na cca kilometrovém úseku, všude bílo jak po vánici, všude obrovské kroupy a bohužel v obou směrech bouračky. Docela jsme si v tu chvíli oddychli, protože pravděpodobně nás autíčko ztrácející otáčky uchránilo právě před tímhle. Byla jsem ráda, že jsem neřídila.
Domů jsme dorazili mrtví a na chaloupku do Kounova jsme pokračovali až v pondělí ráno. Pro mě už to byl jen all inclusive relax a odpočinek znepříjemněný učením na státnice a pro holčičky hrabací a míčkový ráj. Vůbec se nám nechtělo v úterý zpátky do Prahy a za povinnostmi. Prodloužené víkendy by měly být častěji.
zapsala panička
Kompletní fotogalerie
Video Eterky a Babsinky
Sranda video 2 lidi a jeden pes v podání: Babsi + Pavel + Dejna
- AGILITY INTENZIVKA S MARŤOU KONEČNOU v Mladé Boleslavi - Tahle akce začala nenápadně už nějaký ten měsíc zpátky, když Bláňa zarezervovala všechna volná místa na této intenzivce, celkem 5. Ve výsledku jsme jich tak nějak obsadili nakonec 6 :) Sešli jsme se ve složení já s oběma holčičkami, Bláňa s Lexou a Babetkou (a to už jsou rázem 4 místa pryč :)), pak ještě Týna s Abbušákem a v sobotu Julka s Bouím vystřídaná v neděli Evikem a Agnes. K tomu všemu ještě skvělá trtkající trenérka až odněkud z Krunýře a aprílové počasí a bylo skvěle.
Holky jsem měla rozdělené zvlášť, Ajťáčka do štěňátkovské skupinky a Babsu mezi pokročilé. Každá skupina běhala vždy půl dne a tak jsem měla dostatečný prostor soustředit se na každou zvlášť a užít si na intenzivce klasicky celý den. Takových nás tam ale krom trenérky bylo víc, Bláňa, ale třeba i Iva běhající též se dvěma psy - Jodi a Izzi.
V sobotu jsem se ráno svezla s Bláňou a testovala jsem mezi běhy nový foťáček, který musím říct, fotí naprosto sám a skvěle! To ale nebylo vše, co se testování nového zboží týče. Ještě jsem měla v plánu otestovat nové běhací agility Adidy, které mají z větší části nahradit mé již téměř 7 let staré, ale stále pohromadě držící kopačky, a pro které jsem před 14 dny jela přímo do Mladé Boleslavi, neb v Praze mou velikost již neměli. Přeci jen jsem se na stará kolena rozhodla dopřát si trochu pohodlí. Vzala jsem si sebou na běhání tedy jen ty, ale to jsem tentokrát prohloupila, protože na cvičáku byl navlhlý bahnitý povrch ideální akorát tak na velké špunty kopaček. Litovala jsem, že je s sebou nemám a klouzala jsem se první běhy na nabalené podrážce pohorek. Po pár hodinách ale i zem stihla proschnout a mohla jsem nové botky otestovat. Je to paráda největší, běhá se v nich samo, nekloužou vůbec a jsou děsně pohodlné a jednoznačně doporučuju! Díky Lukáši a Anežko ;-) na neděli jsem už přibalila klasicky i kopačky.
Běhalo se fajně. Babsinka se snažila, střídavě skákala a zastavovala kladinu a překvapila ve vysílačkách a vedení ob překážky. Eterka se blýskla zejména na nedělních běhavých tratích, sestavených primárně z tunelů a pár skoček, kde mohla pořádně natáhnout své dlouhé nóžičky. Pracovalo se mi s ní moc dobře a už teď se těším na video, až si to vše prohlédnu znovu. Navíc Marťa nám prostě sedí jako p*del na hrnec a to nejen jako trenérka. Vyhovují mi její spíše kratší sekvence a nedrcení psa na parkuru na jednom a tom samém několik minut v kuse, ale styl odběhnout, nepovedlo? Zkusit znovu, pryč, za chvilku zase… to je pro mě a myslím, že i pro holky, takový ideál.
Víkend to byl strávený parádně. V neděli se s námi vypravil i páneček a fotil, Evik a Bláňa nás zas natáčely na video, takže dokumentace, až se všechna zpracuje, bude spousty.
A jelikož se Evikovi v neděli nechtělo hned po skončení tréninku pokročilých domů, vzala Agnes a Babsinku ještě na procházku po okolí, zatímco mě proháněla Marťa na parkuru ještě s Ajťáčkem.
Moc jsem si oba dny užila, i na úkor vstávání kolem 6 po oba dva dny a na úkor absence jakéhokoliv byť jen pootevření skript a tudíž neodhodlání se jít v pondělí složit dvě zkoušky do školy. To mě ještě čeká. Jen nevím, kdo toho měl po víkendu víc plné kecky. Babsinka byla unavená, že si cestou domů dokonce lehla v kennelce, Ajťáček vypadala spokojeně a já tedy přijela domů, vybalila z nejhoršího, na chvíli odpadla ve vaně a na gauči u telky jsem to zalomila už někdy o půl 9 večer totálně vyřízená, holčičky obě stočené pod dekou vedle sebe.
zapsala panička
Kompletní fotogalerie
A Ajťák má i Video
- VÍKEND V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH
Sobota - Mezinárodní výstava psů
A byl tu další z velkých Ajťáčkových dnů. A sice její první velká výstava už mezi dospěláky. Přihlásila jsem nás rovnou na mezinárodku do třídy mladých. V jiné třídě se vystavovala i naše ségra Enea a tak jsme celý výlet na jih Čech pojaly jako příjemné rodinné setkání.
Budíček byl krutý. Kolem 8 jsme už projížděli branami budějického výstaviště. Proběhla přejímka, a okouknutí prostoru, kde vše mělo probíhat. Všechny kruhy byly však k naší smůle nacpány do jedné jediné haly a tam bylo doslova na padnutí a hala na prasknutí. Parsonci měli přijít na řadu až po jackách a tak jsme měli zhruba do oběda času dost. Pejsky jsme nechali spolu trochu pohrát a umazat se od trávy a pak putovali do kennelek (Eterka dostala konečně novou a větší a Babsinka naopak zánovní podědila, takže konec věčně vypadávajícím dvířkům) a šli jsme se procházet mezi stánky. Těch bylo dosti. Obzvláště mě pobavil bezkonkurenční podomní obchodník propagující svůj stánek s hračkami, známá tvář, pan doktor Duchek. Nakoupili jsme nějaké ňamky, pak oběd pro nás, pozdravili se pár známými, kteří vystavovali nebo agilitili nedaleko a v pravý čas se vrátili zkontrolovat stav ve výstavním kruhu.
Následovalo rychlé převlečení se do slušnějších kalhot a svetříku, nalepit číslo, najít předváděčku a už nás volali do kruhu.
Eterka nastoupila se vší slávou, vyvlíkla se mi hned za páskou z vodítka a poskakovala pobaveně kolem mě na zeleném koberci mezi ostatními a nedala se odlovit. Ještěže se smí do kruhu nosit pamlsky. Nakonec jsme ji odlovila, proběhly jsme se kruhem a následovala dlouhé čekání, než na nás přijde řada, protože naše třída byla nejobsazenější, celkem 6 fenek. Pokoušela jsem se stavit Ajťáčka do nečeho připomínající postoj, avšak ona to silně bojkotovala a chtěla balonek, který měla Kety, co stála vedle nás. Vůbec nevím, co se dělo kolem mě, a už jsme šly na stůl. A v podstatě z něj hned dolů. Znovu pokos o postoj a tentokrát se malá opravdu snažila a krásně se stavěla, na to, že jsme to doma zkoušely všehovšudy pořádně jen párkrát. Vydržela hezky po celou dobu a už jsme byly propuštěny dál čekat.
Po posouzeních všech mlaďošek se paní rozhodčí vracela s deskami a dvě fenky poslala rovnou z kruhu ven. My zůstaly. A nejen to, dokonce jsme ještě s Tequilkou postoupily do užšího souboje o titul CAJC. Paní rozhodčí se Ajťáčková moc líbila, označila ji za nádherné hladké zvíře, co se jen tak nevidí. Naopak naši soupeřku za ukázkovou hrubou fenu. Přiznala, že vybrat jednu z nich jde jen těžko a uzavřela to tím, že tedy ať rozhodně předvedení v posledním kole. Eterka šla krásně jak koník, ale celou dobu čučela po mně. Nakonec z toho bylo zaslouženě konečné 2. místo, známka V2 a lichotivý posudek. Porazila nás lepší soupeřka, shodou okolností také na své první velké výstavě, která nakonec získala i BOBa a to se myslím nemáme za co stydět. Opustily jsme kruh a držely palce ségře.
Enynka měla ve třídě jen jednu rivalku a paní rozhodčí se naše hladké holky moc líbily, zadala tedy známku V1 a CAC a ségra postoupila do dalšího kola, kde vybojovala ještě res. CACIB. To bylo radosti. V takové výsledky jsme ani nedoufali. Takže radost a nadšené telefonáty chovatelce Jítě.
Po skončení posuzování jsem ještě nechala Eterku změřit a spočítat zuby a máme tím pádem rovnou splněny i podmínky pro uchovnění. Jak málo stačí… :)
Následoval přesun směr Pilařovic baráček, kde se hned spolu chytily domácí Terka s Eterkou a byl z toho šlic a následující několikahodinové ukázkové konejšivé Ajťáčkovo chování v kuchyni, zatímco Enynka si driblovala s tenisákem, Babsa tahala z krabice všemožné hračky a my si dopřávali výborný salát k večeři a vínečko k tomu. Klábosily jsme až do pozdních nočních hodin a při vyprávění historek jsme zjistili, že Ajťák a Enynka opravdu asi budou ségry. Mají společné nejenom chování, zvedání zadních nohou, neustálé štěkání, ale pravděpodobně i větší množství pilin tam, kde Babsinka s Terkou mají mozečky :) A tak nás už ani nepřekvapilo, že zatímco my doma Ajťáčka přezdíváme podle jejího často přemýšlivého posedu "Sádrový trpaslík", Enynce doma říkají příznačně "Frištenský" :) Večer to byl vydařený, azyl naprosto luxusní a tak ještě jednou moc děkujeme celé rodince Pilařovic, jak pěkně se o nás celý víkend starali. Bylo to vážně moc fajn!
Neděle - Agility závody o Budějovickou tlapku
V neděli ráno jsme opět vstávali po ránu a opět se vydali směr budějovické výstaviště. V plánu jsme já s Babsinkou a Barča s Terkou měly agility závody. Role rozhodčí se ujala Slávka Podmolová a nedělní tratě pojala velmi vzdušně a běhavě. I když bylo poměrně chladno, sluníčko se snažilo a odpoledne se dal sundat i kulich.
Jako první se běžel JUMPING I, Babsinka byla hodně nabuzená a hodně nepozorná, vrčela a chňapala po mně a tak jsme měly jedno odmítnutí na tunelu. Zbytek ale doběhnutý podle představ, i francii za rovinkou jsem stihla a na svém místě zůstaly i všechny laťky. Nakonec z toho bylo umístění někde ve středu pole, ale i s odmítačkou pěkný 3. čas.
Následovala zkouška SA2, kde Babsinka krásně zastavila kladinu, i když jsem na ni houkla už na nástupce a to se odrazilo na rychlosti, hezky provedla i houpačku, ale pak jsem se ztratila a navedla ji na špatnou překážku. Pokud o dokončení už byl vlažnější a ještě se mi chuděrku malou ji podařilo skopnout na poslední překážce. Ehm, tento běh se mi zrovna úplně nepovedl, Babsa opět za hvězdu :).
Při čekání na poslední běh se za námi přišla podívat kamarádka parsonka Kellynka a tak jsem holky vzala, aby se proběhly vedle na trávníku. Ajťáčková byla ale celý den nějaká zpruzelá. Moc dobře věděla o agility parkuru a tam jsem ji nechtěla pustit a tak byla protivňoučká. Zato Babsa měla už něco odběháno a byla ve velmi dobré náladě a s Kellynkou si úplně neuvěřitelně hrály.
Poslední běh dne byl opět JUMPING II a moc se mi líbil a při prohlídce jsem se vyhecovla k docela riskantnímu vedení. A to se nám nakonec podařilo a byl z toho plynulý běh a naprosto nejrychlejší small čas. Škoda jen jediné spadlé laťky za celý den, která ještě ke všemu byla spadlá mou vinou :(. Hned první překážka a proto, že se šla netradičně po ní hned změna směru a já nedala Babsince dostatek prostoru.
Mno, takže s výkony i výsledky jsem byla maximálně spokojená. Opět se mi potvrdilo, že pravidelné tréninky jsou znát a já z nás mám pocit, že běháme jako jeden tým. I když dvě umístění a tím pádem i součty, nás ty dvě malé chybky stály. Ale co by kdyby, vím. Jen kdo nás zná, ví, že u nás to většinou nebývá o jedné chybě, takže o to víc to zamrzí.
On v podstatě celý víkend se nesl v duchu toho, že nám k úplné dokonalosti chyběla trocha štěstíčka, tak snad si ho vybereme třeba už příště.
I bez něj jsme si návštěvu jižních Čech moc užili a jsem na obě svoje holky moc pyšná.
zapsala panička
foto: Pavel Humpolec (www.fotohacko.cz)
Kompletní galerie z výstavy a ze závodů
Výsledky: výstava a agility
Video TU
- AGILITY INTENZIVKA S LERLOVKAMI V MĚLNÍCE - Po poměrně dlouhé agilití pauze (nemoci a úrazy všech zúčastněných), jsem byla přítomna na ksichtknize ve správný čas a podařilo se mi "urvat" náhle vzniklé místečko na celodenním tréninku Katky a Báry Lerlových, navíc v námi oblíbeném Mělníce, kam my na intenzivky jezdíme rády.
Z Prahy s námi pro obrovský zájem o tento trénink nakonec nejel nikdo, protože bylo absolutně plno. Ale abychom se tam nebály, vyrazil s námi páníček.
Nakonec bylo na místě známých až až a tak o to, že bychom se mezi tréninky nudily, nemohla být ani řeč.
První byla na řadě SKOKOVÁ GYMNASTIKA s Kačkou. Na tu jsem nahlásila Eterku, protože ta má všechno teprve před sebou a určitě není na škodu si zrovna správnou techniku skoku potrénovat. Naopak nad Babsinkou jsem v tomto směru tak nějak už zlomila hůl. Pravidelné gymnastičení by asi přeci jen pomohlo v technice skoku i jí, ale upřímně, já jsem na to málo důsledná, a no, přiznávám si to, líná. Co jsme přestali dělat flyball vidím jisté zlepšení a to mi tak nějak ke štěstí stačí. Ale dost už o rozboru mého svědomí.
První se šla skočka s V - retardérem. Tedy tak jsem to nazvala právě teď já, ani popravdě nevím, jaký správný název to má. Ajťáčková se nezalekla nic a po počátečním rozčarování z otevřeného prostoru, kdy čučela všude možně, po všem, kde co lítá, po okolních psech, kterých takovou spoustu na tréninku už dlouho nepotkala (přes zimu do haly jezdíme na tréninky ve 2 lidech) a vůbec měla velikánský problém se jen trošku koncentrovat, to nakonec zvládla a hopsala co jí její dlouhé nožky stačily.
Následovalo cvičení řady 5 skoček, kde nastal problém. Při minivýšce skočky brala poslední dvě laťky jedním skokem a i přes vysvětlování si to dělala po svém.
Poslední byl nácvik zatáčení na skočkách a závěrečná kombinace rovinek a točení.
Bylo to ohromně fajn poslechnout si celou teorii a třeba se někdy na skokovku zaměřím poctivěji.
Po obědové pauze dostala prostor Bára se svými parkury a Babsinka. Ta byla skvělá. Hezky vnímala, první kladinky suprově stavěla, a další už flákala. Barča nám řekla několik postřehů a vůbec se mi trénink moc líbil a běhalo se nám dobře, až na jeden prvek, který si Babsa asi vybavila z nedávné Čeladné a tak mi obíhala zatočený tunel po jeho vnější straně. Ale to byl detail, skočky nepadaly, sluníčko hřálo celý den. Nakonec si cizí překážky vyzkoušela i Eterka a den to byl moc fajn strávený. Hlavně proběhnout se po dlouhé zimě opět po trávě byla naprostá paráda.
Myslím, že příchod jara opravdu stál za to!
zapsala panička
Pavlova kompletní galerie ZDE
Video se chystá
- AGILITY INTENZIVKA V ČELADNÉ - V době, kdy jsem už už málem kývla na bláznivou akci, jet si na jeden den do Ostravy potrénovat agility, je asi ideální čas na sepsání pár řádků o minulé návštěvě Čeladné.
Jako každý rok, i letos jsem netrpělivě vyhlížela, až se objeví informace o intezivkách pod vedením naší nejoblíběnější Lucky Dostálové. Jaké milé překvapení bylo, že se tréninky přesunuly do krásné a hlavně prostorné haly v Čeladné. A aby se tolik prostoru využilo, jako druhý trenér se přidala další naše oblíbenkyně z oblíbených, Terka Králová. Rozhodla jsem se, že tedy přihlásím obě holky, Babsinku k Lucce a Ajťáčka k Terce a zbývalo vybrat vhodný termín. Času nebylo nazbyt, místa rychle ubývala. Nakonec vyhrál únor. Měla s námi jet Týna, nakonec ji narychlo zaskakovala Evča s Agnes a ve výsledku nás z Prahy do Ostravy v pátek večer jelo ve velkém autě šoférovaném Barčou 5 lidí a 5 psů.
Jak se osudný víkend blížil, do republiky přicházely stále poplašnější zprávy o mrazivé vlně ze Sibiře. Média se předháněla kolikaletý teplotní rekord pod nulou padne a já ještě na poslední chvíli pořizovala své první funkční oblečení a rychle nabouchávala do zbrusu nových psích oblečků pro holčičky patentky :)
Pátek byl tu, v Praze "jen" něco kolem -15°C, hurá na cestu. Bylo příjemné nemuset nic zařizovat. Báry taxi nás naložilo u Pavla doma, vyložilo u Lucy před domem. Naše nejmilejší trenérka nám totiž i po dobu intenzivky poskytla azyl u sebe doma a tímto jí za to ještě jednou moc děkuji. Ráno mi holčičky málem umrzly při venčení a při naskládání se do přistaveného ranního taxíku nám teploměr ukázal "moc pěkných " -23°C. Docela sranda. Obávala jsem se, jak mi holky zvládnou pobyt v kennelkách. Dek jsem zabalila pro jistotu spoustu.
Naštěstí PROSPER Horse Ranch, kde se intezivka konala, má hodného majitele a teplé zázemí, kde nám dovolili se společně s pejsky ubytovat, a to bylo prima. V hale sice bylo o úctyhodných 10 stupňů víc než venku, i tak v ní člověk i pes, pokud zrovna neběhal, během krátké chvíle promrzal a já absolutně nechápu Lucu ani Terku, jak to tam mohly dávat oba celé dny. Já byla neskutečně ráda, že mi obě holčičky běhají v jedné dopolední rundě a těšila jsem se, až se po návratu do bytečku naložím pod horkou sprchu.
Běhání bylo super. Hala opravdu parádní. Tratě dlouhé a záludné. Trenérky trpělivé a jejich poznámky velmi podnětné. Ale podrobněji:
BABSI
Babsinku jsem v poslední době chválila za pěkný styl skoku. Že se zlepšuje, skoro neshazuje, lépe vyměřuje odraz. Hahááá. Tady všechno špatně. První běh, chuděra, popadala, do čeho mohla. I vydrápat se na áčko ji činilo problém. Luca ji zhodnotila, že vypadá, že maká a dává do toho vše, ale akorát se boří na místě. Dalo ji práci, než se s hlubokým a měkkým povrchem trochu srovnala. Přeci jen v Praze běhá na umělce a i kondička, jak teď ukázalo vážení na veterině, jí šla přes zimu rapidně dolů. Pracovala jinak moc pěkně. Menší nedorozumění jsme spolu měly vlastně za celou dobu jen jednou a i ty už umíme krásně zvládat :) V neděli už běhala a skákala opravdu krásně a mně se ní běhalo ještě líp. Dokonce se nám podařil zaběhnout 2x celý 30-ti překážkový parkur (v sobotu jsme se dostaly maximálně do půlky), dařily se nám vysílačky zpoza slalomu a zastavila moc pěkně a suverénně všechny zóny na kladině. Rozhodně jsem měla dobrý pocit.
ETERA
Ajťáček, co se ocitla v hale, byla naprosto konsternována. Prostooooor. Pejsci vedle na parkuru. A tak to na začátku vypadalo, že převážnou část tréninku strávím odlovováním zběsilého teriéra na vedlejším parkuru :) Musím říct, že jsme to nakonec obě dobře zvládly a až na pár úletů se po zbytek víkendu krásně soustředila na mě. Obrovitánský prostor jí pak dal možnost naplno využít svých dlouhých nožek a tak nezvyklá z naší malé a klouzající kladenské haly, si to tu moc užívala a lítala a lítala, vysílačky měla do té doby mnou netušené. Terka nás chválila, já valila oka. A když bychom se ještě oba dva dny neplácaly po celou dobu jen a pouze na jedné sekvenci, neb dál, jsme se prostě nedostaly, byla bych absolutně maximálně spokojená :)
MOJE MALIČKOST
Nicméně můj nápad trénovat se dvěma psy v jednom tréninkovém cyklu, jejich vyměňování, bořivý povrch, ledový vzduch bodající mi v plicích a samozřejmě ze všeho nejpodstatnější - moje absolutně chabá fyzička si vybraly tu daň, že jsme nepodávaly výkony, které bychom mohly a určitě minimálně s Eterkou, která mi nepromine na parkuru nic, jsem nás odsoudila o neustálému opakování. Terka mě honila a když se mi na sklonku nedělního tréninku konečně podařilo dosupět k tunelu na druhé straně haly dřív jak Ajťákovi a já z toho měla opravdu nefalšovanou radost, netrvala dlouho, neb Terezka to pohotově okomentovala, ať si nemyslím, že jsem byla tak dobrá, ale že chudák pes už taky nemůže, tak proto jsem to stihla.
No, víkend to byl po všech stránkách velmi inspirující, minimálně vím, že rozhodně už nebudu běhat najednou oběma psíma holkama. Hezky každá jeden den. Byť jsem si rozhodně nemohla stěžovat, že by mi tedy byla třeba zima :) Jen jednu velkou chybu to celé mělo, proč jen jsou trenérky, sakra, tak daleko? Já už chci u vás zas trénovat!
Celá naše pražská posádka trénovala v dopoledních skupinkách a proto jsme v neděli vyráželi k domovu něco po poledni a přijeli luxusně za světla.
Moc se mi v Čeladné líbilo. Moc ráda jsem potkala staré známé tváře. Velmi mě pak pobavila Efka, když pronesla něco ve smyslu:
"Však až v té Praze dostuduješ, tak se sem zas vrátíš domů, ne?"
"Domů? Ale já jsem doma v Praze"
"Cože?! Ty nejsi odtud?"
"Copak neslyšíš, jak mluvim?"
"No jo, ale já tě tu potkávám na každé psí akci, tak mě to ani nenapadlo…"
Takže bych měla asi neporušovat tradici a víc se v Ostravě objevovat. Rozhodně nám to tam vyhovuje ze všeho nejvíc a na tom se už hezkých pár let nic nemění. Už teď se nemůžu dočkat tábora a vyhlížím, zda se mi nepoštěstí potkat Lucu nebo Terku na nějakém tréninku dřív.
zapsala panička
Pavlova kompletní galerie ZDE
Video TADY
- NONSTOP JAHODOVÁ PARTY - agility závody na Kladně - Pilně a pavidelně trénujeme, nemohly jsme si proto nechat ujít další příležitost ozkoušet si zastavení zóny na kladině přímo na závodech. A stejně jako v listopadu, jsme si na testování zvolily téměř domácí prostředí kladenské haly s důvěrně známou poměrně klouzající umělkou, ale hlavně v teple. Což je bonus jednoznačně ze všech nejlepší. A nevím nevím, zda mě v zimě někdo dostane někam jinam :)
Jak se závody blížily, zavolali nám z reklamní agentury, že by pravděpodobně zrovna na tento víkend chtěli Babsinku na natáčení reklamy. A jelikož si řekli přímo o ní a jelikož to měla být spolupráce s produkcí, se kterou už máme na svém kontě pár spoluprací, tak jsem kývla a modlila jsem se, ať nám na závody na Kladně vyzbyde alespoň jeden den.
A tak se stalo, natáčení připadlo až na neděli. V sobotu po poledni (largové běhali samostatně celé dopoledne), jsme se už zdravily na Kladně s kamarády. Za PRK vyjely bojovat ještě Evik s Agnes a Péťa s Lírou, za OSA Dingo pak samozřejmě nechyběla Peťa s Larinkou, a Lenka s Psyrkama. Přidal se k nám i Pavlik a tak máme bohatou fotodokumentaci.
Parkury stavěl Tomík Glabazňa a kdyby byly bývaly na trávě, ohodnotila bych je i jako pěkné. Takto mi přišlo prudké točení po každé druhé překážce docela o zdraví psíků. Hodně jich mělo s povrchem tradičně problémy.
První se běžel JUMPING a Babsi moc pěkně vnímala a makala, škrtla jen o dvoják (ale ne nějaký děsivý pád co bych od ní čekala:), pobavila publikum svým dvojitým přískokem a skokem překážky. Tímto během jsme se historicky poprvé nominovaly do něčeho, čemu se říká finále. Dobrý! :)
Ve zkoušce SA 2 Babsi také hezky vnímala, ale já ji vyrobila odmítačku před kladinou, kdy jsem ji nepomohla s náběhem, ale už valila, abych stíhala konec. V klidu jsem ji tedy odvedla zpět a po varování ukázkově zastavila zónu, kočička moje :) pak ještě ukázkově odskočila áčko. V parkuru se šel poměrně složitý prvek vedení z tunelu do tunelu přes kladinu a nám se zadařilo, jako málokomu. Stačilo to nakonec na medailové 3. místo! :)
Poslední běh dne bylo AGILITY, ve kterém jsem po povedeném začátku dvakrát zmrvila vedení, dvakrát bych nás DISkla. Babsi byla ale hodně rozjetá, vrčela po mně při každé změně směru a korunovala to zákusem do mého předloktí, takže jsem raději běh předčasně ukončila. Nicméně kladinu jsme stihly potkat a moc pěkně opět zastavila, i když o fous pomaleji (na sestupce cupitala a zastavila se nejprve nad zemí).
Co dodat, byla jsem nadšená. Povedených zón (na kladině) 100% a to je přesně to, o co jsem se poslední rok a půl, za nezměrné pomoci naší skvělé trenérky Pavly, snažila. Vypadá to, že to přeci jen půjde. Ještě vymyslet jak ošéfovat áčko a můžeme alespoň trochu potrápit zase soupeře :) Závody mě nabíjejí a mám z nich dobrý pocit. Navíc Babsince pravidelné tréninky a absence flyballu zdá se prospívájí na techniku skoku. Shazuje už jen minimálně a docela fungujeme jako tým, co si na parkuru rozumí. Škoda jen, že jsme se nemohly zůčastnit i v neděli, když už jsme se nominovaly do toho finále, že, a kdy prý stavěl mnohem vzdušnější parkury Sašo Novak ze Slovinska.
zapsala panička
Pavlova kompletní galerie ZDE
Video ze zkoušky TADY
Kompletní výsledky TU
